Komplikovaná výprava na Machu Picchu

čtvrtek 2. - sobota 4. 8. 2012

Ano, vážení čtenáři, čtete správně, nešálí vás zrak, cesta ke slavnému novodobému divu světa a zpět nám opravdu trvala celé 3 dny.

Jelikož jsme nebyli ochotni zaplatit 100 dolarů (cca 2000 Kč) za vlak + 40 solů (320 Kč) za autobus, kterým se většina turistů na Machu Picchu dopravuje, zvolili jsme alternativní cestu. Velkou část cesty jsme projeli vlastním autem; cca 7 hodin do vesničky jménem Santa Maria po pěkné asfaltce přes průsmyk Abra Malaga s výhledem na nejvyšší horu oblasti Nevado Veronica (5350 m n.m.). Dál pokračovala pouze prašná cesta plná serpentin a příkrých srázu do Santa Terezy; ta nám trvala přibližně 1,5 hodiny. Santa Tereza je kupodivu docela velká obec se všemi službami, co si může vyčerpaný gringo přát. Jsou tam restaurace, obchody, hostely i kemp. Nedaleko vesničky jsme přespali a v pátek ráno, vybaveni zásobami jídla na necelé 2 dny, vyrazili směr Machu Picchu.

Auto jsme na radu policie zaparkovali v kempu za 7 solů (56 Kč) a nechali se s dalšími turisty za 10 solů (80 Kč) dovést k nedaleké hydroelektrárně. Pěšky by nám cesta po nepříjemné prašné a frekventované cestě trvala cca 3 hodiny. Cesta se dá absolvovat i autobusem z Cusca do Santa Maríi a pak taxíkem či colectivem za přibližně 40 solů jedna cesta (tzn. 640 Kč tam i zpátky). Od Hidroelektriky jsme pěšky vyrazili podél kolejí do Aguas Calientes, výchozího bodu k návštěvě Machu Picchu. Cesta byla kromě ostrých kamenů kolem kolejí docela fajn, jde se podél řeky, všude je plno květin a občas jsme zahlédli i hejno zelených papoušků. Do vesnice plné drahých restaurací, hotelů a obchodů jsme dorazili za cca 2,5 hodiny a koupili si předražené lístky (128 solů/os.; t.j. 1024 Kč). Byli jsme rádi, že jsme je sehnali, protože počet návštěvníků za den je omezen na 2500 a většina turistů si koupí lístky už v Cuscu.

Ubytovali jsme se v hotýlku, co nám doporučil Čech Yarda z Arequipy za 60 solů za oba (480 Kč) a odpoledne brouzdali po místnm předraženém trhu se suvenýry. V podvečer jsme pozorovali kolibříky, kteří nám létali za oknem a šli brzo spát. V sobotu ráno jsme vstali před pátou a o půl šesté, ještě za tmy, jsem už s ostatními gringy stála v dlouhatánské frontě na první ranní autobusy nahoru na samotnou památku. Vzala jsem do autobusu oba batohy a Jura šel v rámci rozcvičky nahoru pěšky. Cena autobusu také není lidová, 24 solů (192 Kč) pouze nahoru a 45 solů (360 Kč) obě cesty.

Před sedmou hodinou jsme tedy stáli u brány k Machu Picchu, batoh jsme nechali v úschovně (3 soly, 24 Kč) a i přes zákaz vnášení jídla, jsme si pár sušenek po kapsách schovali. Také v celé památce nejsou jediné záchody, pouze před branami, takže i tato skutečnost silně omezuje dobu, kterou průměrný turista může na Machu Picchu strávit.

Originální jméno tohoto inckého města není známo, říká se mu proto Machu Picchu, v kečuánštině "stará hora". Oficiálně bylo objeveno v roce 1911 američanem Hiramem Binghamem, ale pravdou je, že kromě místních farmářů o její existenci věděl pravděpodobně i německý kartograf Herman Goring, který tuto oblast zmapoval už v roce 1874. Machu Picchu a okolí má příjemné teplé klima a to i v noci, které ocení zejména cestovatel přijíždějící z Cusca, kde je přes den sice teplo, ale v noci může i mrznout. Památka leží v nadmořské výšce 2453 metrů a je obklopena působivými kuželovitými kopci známými z fotografií spolu s vyhlídkou na nejvyšší horu oblasti Nevado Salkantay s 6271 metry nad mořem.

V jednom ze sedmi novodobých divů světa jsme strávili asi 3 hodiny, ráno bylo příjemně chladno, pak vyšlo slunce, což někteří návštěvníci oblečeni v bílém (asi z USA) přivítali potleskem. Obešli jsme nejprve obytnou část, kolem chrámu kondora tvořeného částečně přirozenou skálou a došli až dozadu za hlavní náměstí k posvátné skále. Pak jsme se vydali mírně do kopce k Intihuataně, jedinému dochovanému kameni k zachycování slunce, který měl náboženskou i astronomickou funkci. Tady se nám ale potvrdilo, že všude na světě je nejhorší srážka s blbcem. Jeden správce nám zakázal jít dál s tím, že jdeme v protisměru. Vzpouzeli jsme se, ale začal svolávat kolegy a tak jsme se tedy vrátili (po právu naštvaní, protože po cestě jsme potkali správců už několik a nikdo nám o protisměru neřekl půl slova). Ještě víc mě namíchlo, když jsme zjistili, že mu šlo vlastně o jedno jediné schodiště. Zbytek prohlídky jsme tedy strávili zkoumáním, který směr je ten jediný správný a povolený. Byl to zmatek, to vám řeknu. Nakonec jsme ale viděli všechny podstatné věci, chrám Slunce, chrám 3 oken a vyšplhali jsme se (po návratu na úplný začátek prohlídky) i  k domku strážných a na klasickou vyhlídku na celé Machu Picchu. Naleziště je to rozlehlé a oproti ostatním inckým památkám nečekaně dochovalé, protože ho španělé při dobývání Peru nenašli a nerozebrali. Ale nebyli jsme jím tak nadšeni, jak by se dalo od divu světa očekávat.

Okolo desáté začalo být už nepříjemné horko a i lidí začalo přibývat a tak jsme prohlídku ukončili. Jaksi prodavač nám doporučil, že asi 300 metrů po cestě dolů je relativně levná restaurace, kde se dá najíst za 10 solů (80 Kč). Neměli jsme hlad, ale chtěli jsme tuto informaci ověřit pro případné další zájemnce. Restaurace tam je, ale v době naší návštěvy byla zavřená, takže nevíme nic. Prý byla ale zavřená pouze tento týden.

Asi půl hodiny nám trvala cesta po schodech dolů z Machu Picchu k mostu přes řeku Urubambu a další 2 hodiny zpátky k hydroelektrárně. Tam jsme měli štěstí, zrovna odjíždělo několik aut svážející místní obyvatele z vlakového nádraží do Santy Terezy. Svezli jsme se s nimi za 4 soly (32 Kč), vyzvedli si auto v kempu, osprchovali se tamtéž, najedli se a jeli pryč. V sobotu jsme ještě přespali u silnice směrem na Cusco, takže výprava na Machu Picchu nám opravdu zabrala dohromady celé 3 dny.

Toto ještě není Machu Picchu, ale Nevado Verónica - krásná hora, kterou jsme viděli cestou.

Cesta do Santa Teresy nápadně připomíná bolivijskou cestu smrti.

Náš železniční trekking.

Údolí řeky Urubamby.

Machu Picchu - ztracené město Inků.

Zemědělský sektor - tedy něco jako naše JZD.


Dochovalo se pár inckých věcí denní potřeby.

Hlavní náměstí.


Intihuatana - účinný lapač slunce. Na tomto šutru mohou turisté oči nechat.


Chrám tří oken má podle očekávání tři okna.

Obří zdivo ve srovnání s drobnou dívkou.

Inkové maltou vyložině šetřili.


Chrám tří oken.

Chrám slunce. Vše je zde hranaté, jen teto chrám je kulatý.

Machu Picchu jak ho jistě neznáte.

1 komentář:

  1. Anonymní3/9/12 22:29

    Ahoj, jen malá poznámka. Salkantay leží asi 20 km jižně a z Machu Picchu není vidět. Směrem na východ je možné za dobrého počasí pozorovat vrcholy s ledovci - asi Nevado Veronica (5822 nebo 5682 m n.m.) či sousední hory. Libor

    OdpovědětSmazat