Máme za sebou 10 000 km!

Ve středu 22.2.2012 v 18:32 jsme na silnici kolem Lago Posadas překročili hranici deseti tisíce kilometrů najetých na jihoamerickém kontinentě. Stalo se tak dva měsíce a den po vyzvednutí vozidla v Riu de Janieru. Auto ještě jakýmsi záhadným způsobem jede, což musíme zaklepat na vše dřevěné, co v nem je.
Zde pár fotografií z onoho památného okamžiku:



Takovouto slavnou událost je třeba náležitě zapít. Nejlépe douškem lahodné domácí meruňkovice!

Tučňáčí kolonie na Punta Tombo



sobota 12.2.2012 - neděle 13.2.2012

V sobotu odpoledne jsme se z města Trelew rozjeli na jih k 100 km vzdálené velké kolonii tučňáků magellanských. Tučňáci jsou prý nejaktivnější večer a ráno, takže jsme doufali ve večerní návštěvu. U brány nám ale příjemná slečna doporučila, že je lepší počkat na ráno, protože za hodinu zavírají a řekla nám, že můžeme na parkovišti u brány do parku přespat. To se nám stalo úplně poprvé, že by nám někdo přespání povolil! Takže jsme si užívali luxusu čistých veřejných záchodů a vody tekoucí z vodovodu.

To ale nebylo všechno, kolem brány do parku se v podvečer po odjezdu posledních turistů začali hemžit různí živočiši, např. pouštní slepice, syslíci, zajíci a různí ptáci, kteří chodí pít k místní studni. Zanedlouho se dokonce začali objevovat i tučňáci, kteří jsou jednak zvědaví a jednak mají pod keříky v okolí vyhloubená hnízda, takže šli vlastně po náročném dni na moři zase domů. Malí tučňáci, kteří ještě neplavou křičeli jako o život, aby jim rodiče dali něco k snědku a samci vydávali zvuky jako King-Kong, když hledali svoje samičky.

Večer jsme si šli udělat večeři do kuchyně správců parku a jaké bylo naše překvapení, když do kuchyně vlezl tučňák a vesele si nás prohlížel. Po chvíli si dokonce lehl a chrněl, asi si s námi připadal bezpečně. Je neuvěřitelné, jak ladně se dokáže položit a zvednoutt ze země, přestože nemá ruce! Jeden ze zaměstnanců parku se k nám přidružil, takže jsme vedli první vážný a dlouhý rozhovor ve španělštině. Celkem jsme se pochopili - on nám vyprávěl o zvířatech, hlavně o tučňácích a my jemu o naší cestě. Mimochodem, věděli jste, že tučňáků je asi 17 druhů a dožívají se až 40-ti let?!?

Během noci nás budilo řvaní tučňáků a ráno nás málem odnesl silný vítr, který začal během noci foukat. Hned v 8:00 jsme si šli koupit lístky s vědomím, že tučňáci jsou aktivní ráno a večer, během dne už ne. Když se konečně nějaký správce parku probudil, vyrazili jsme kolem půl deváté na prohlídku. Cesta parkem podél tučňáčí kolonie je dlouhá asi 3 km a během ní jsme viděli spoustu tučňáků, jak si to štrádují k moři, kde budou během dne dlabat svoje ančovičky. Silný vítr nás málem odnesl a od všudypřítomného prachu jsme byli tak strašně špinaví, že jsme radši pospíchali zpátky k autu. Na zpáteční cestě jsme si všimli, že většina tučňáků už je v moři, takže turisté, kteří zrovna houfem přijížděli, jich moc neuvidí. Z toho plyne důležité poučení pro příště - na tučňáky jedině večer!


Tůristííí jdóóu!!

Pozor, chodit se smí pouze po vytyčených trasách. A to platí pro všechny!


Hele kámo, tohle je náš flek!




Dva bráši svorně čekají na jídlo.






Hlásím čistý vzduch! Fouká jako vždy!

U nás se zpívá: "zajíček v své jamce...". Ale co pějí argentinská dítka?

Tučňáčí kolonie. Co nora, to jedna rodina. Zámožnější rodiny disponují i zahrádnou ve formě keříku.

Ranní exodus do moře.


Jé, to ještě hřeje!

Vypadá jako vrabec, ale není to vrabec. A ani nechutná jako moravský vrabec.

Vykulená slepice.


Tento hmyzák je obávaný postrach místních tarantulí. Nebožáka pavouka nabodne a zákeřně do něj naklade svá
vajíčka. Ty se pak v tarantuli vylíhnou, z čehož má špatnou náladu a následně smrt.







Lama Guanako.

Vyfotit tohoto sysloidního tvora bylo hotové peklo. Naštěstí mu po hodině nahánění vyschlo v hrdle.

Focení tučňáků, kteří prošli náročným konkursem na modely do našeho blogu.

Autorka článku píše příspěvek za asistence opravdového odborníka na tučňáčí problematiku.

Novinky na našem blogu

Vážení čtenáři našeho blogu,
kromě tří nových příspěvků (karneval, Buenos Aires a elektrárna Yacyreta) jsme pro vás připravili i několik vylepšení blogu:
1) Aktuálně - jistě jste si již všimli že v levé liště přibyl krátký sloupeček "Aktuálně".
Ten teď přesouváme do samostatné stránky, kde naleznete i již neaktuální aktuality.
2) Návštěvní kniha - u jednotlivých článků se nám množí komentáře obecného rázu. Takže pro ně je tu teď nová "návštěvní kniha". Takže piště! A pište dál i komentáře k článkům! Vždycky se na ně těšíme.
3) Facebook a jiné - pro zaryté fejsbůkysty jsme přidali něco, čímž si náš blog mohou přidat do Facebooku. Jsou to ty malé ikonky dole pod články. Netušíme jak to funguje, neb sami Facebook nemáme, ale ti co ví, si jistě poradí :-)

Buďte online - blogu zdar!

Věrka a Jura

Karneval v Gualeguaychú

sobota 28.1.2012

Co by to bylo za výlet do Jižní Ameriky bez karnevalu! Nejprve jsme si mysleli, že karneval se koná vlastně jen v Riu de Janeiru nebo jeho okolí v období našeho masopustu, takže jsme se pomalu smiřovali s myšlenkou, že jihoamerický karneval neuvidíme. Když jsme ale dorazili v půlce ledna do Argentiny, zjistili jsme, že karnevaly se tady konají prakticky v každém větší městečku každou sobotu od konce ledna do začátku března. Každé takové město má kvůli karnevalu speciálně postavený Corsodromo - prakticky je to ulice s tribunami.

Z průvodce jsme se dozvěděli, že největší karneval v Argentině se koná v městě s nevyslovitelným názvem Gualeguaychú asi 250 km severně od Buenos Aires. Takže jsme tam poslední lednovou sobotu zavítali, koupili si pekelně drahé vstupenky (přes 500 Kč pro jednoho) a večer v 21:00 naběhli na Corsodromo. Jako tradičně, v devět hodin, které byly napsané na vstupence, nic nezačlo a tribuny zely prázdnotou. Karneval začal asi o půl jedenácté, kdy se prezentovali sponzoři v jedenáct v noci začal naostro. Nevím, jestli probíhá úplně stejně jako v Brazílii, kde se prezentují jednotlivé školy samby, ale i tak to bylo super. Po silnici přitancovávali různé skupinky tanečníků různého složení i různého počtu v neskutečných kostýmech a povzbuzovali diváky k potlesku. Na začátku každé skupinky šla většinou spoře oděná slečna s šílenou kreací na hlavě a za ní potom kluci a holky s obrovskými křídly zobrazujícími cokoli, od televizní obrazovky, přes vesmírné příšery nebo kosmonauty. 

Zlatým hřebem celé promenády ale nebyly polonahé tancující slečny (někdy i kluci), ale alegorické vozy. Celkem jsme viděli za 3 hodiny trvající karneval asi 10 vozů - opět naprosto šílené, zobrazující různé postavy, koupelnu nebo obrovského šaška - no, fantazii se meze nekladou! Lidi na tribunách byli řádně rozjaření a pokřikovali různá hesla i o přestávce. Hudba byla fajn, ale pořád se opakovala dokola, takže jedna písnička o mi zní v uších doteď. Sice jsem očekávala, že uvidím víc sambových tanečních kreací a sestav jednotlivých škol, bylo to rozhodně víc o kostýmech než o tanci, ale návštěvu jihoamerického karnevalu můžu jen doporučit!!!

Poznámka autora fotografií: Fotit takovýto karneval je sen každého fotografa (tím spíše muže). Jelikož začátek byl po jihoamericku "přesný" měl jsem dostatek času vetřít se do zákulisí. Protože žádná z tanečnic zrovna nepotřebovala pomoct s oblékáním, vyfotil jsem alespoň něco málo z příprav. Cestou zpět jsem potkal zoufalého fotografa, které do zákulisí nechtěli pustit - patrně si to pokazil tím, že mluvil na ostrahu španělsky. První dvě části karnevalu jsem byl nucen fotit z našeho místa na tribuně, kde to nebylo žádná sláva. Rozrušen faktem, že patrně budu mít na každém snímku hlavu člověka přede mnou, jsem začal uvažovat o přesunu. Jeden z pořadatelů mi vysvětlil, že k tomu, abych se dostal na plochu je nutné mít novinářskou akreditaci, kterou mi vyřídí kdesi v jakési kanceláři. Nechtěl jsem strávit zbytek představení někde nad papíry a tak jsem radši zamířil přímo na plochu mezi novináře. Chlapíkům z ostrahy stačil jen můj velký foťák a žoviální české "Nazdar chalpci, jdu si jen něco vyfotit" a už jsem stál mezi ostatními novináři. Mezi ně jsem bezproblémů zapadl ačkoliv jsem jako jediný neměl oranžovou vesty s nápisem PRESS a na krku jakousi cedulku. Focení z první linie bylo mnohem zábavnější a tanečnice, asi znalé návštěvností našeho blogu, se do objektivu přátelsky culili. Po skončení představení kolem nás pořadatelé roztáhly ocelový plot, aby nás oddělili od rozdováděných diváků, kteří se hrnuli na plochu. To byl ten správný čas se poanglicku vytratit....

21:00 - oficiální start karnevalu. Na ten skutečný je třeba ještě dvě hodiny počkat.
Corsodromo.
Jeden vystupující se svěřuje s touhou dostat se až na slavný blog Čundr de Amérika.
Vystupující živě komunikují s diváky.
Jedno z prvních vozidel (tzv. tančidel).
 




Davy šílí.

 





Alegorický vůz na motivy latinskoamerické koupelny.
 
I dámské publikum si přijde na své.
 
 
 
 
 
 
 
Závěrečná party na ploše Corsodromu.

Odjezd vozidel po přilehlých uličkách.



Zde krátké video: