Čundr de América: Kaňon Colca

neděle 29. - pondělí 30. 7. 2012

Kaňon Colca (čti Kolka), ležící 160 km severozápadně od Arequipy, je podle některých zdrojů nejhlubším kaňonem světa s hloubkou 4160 m. Tato hloubka se ale počítá od bodu, kdy řeka Colca teče v nadmořské výšce 1066 metrů a nad ní se tyčí nejvyšší hora oblasti, Nevado Ampato s 6288 metry. My jsme naštěstí do kaňonu sestoupili na jiném místě, kde jeho hloubka dosahuje přibližně jednoho kilometru. Po cestě jsme před městečkem Chivay jsme zaplatili předražené vstupné 70 solů/os (560 Kč!). Za takové peníze by tam turisty měli nosit na zádech a ne, že se musí ještě šlapat!

Silnice vedoucí okolo kaňonu je plná vyhlídek, na kterých nesmí chybět prodavačky suvenýrů nebo dámy v tadičním oblečení, připravené nechat se za malou úplatu vyfotit s nezbytnou lamou či alpakou po boku. Největší a nejpůsobivější vyhlídkou je Cruz del Condor, kde po ránu z kaňonu vzlétají kondoři andští. Na každé vyhlídce, kterou jsme po cestě potkali stály maximálně dvě dodávky s turisty. Tady jich ale stálo minimálně dvacet a k tomu dalších 10 autobusů. Prodrali jsme se tedy davy lidí až k zábradlí a asi půl hodiny pozorovali kroužící kondory.

Potom jsme se přes několik vesniček dostali až do Cabanaconde, obce s pěkným kostelíkem a tradičně oblékanými ženami. Jejich oblečení se odlišuje od všech, které jsem dosud v Americe viděla. Nosí dvě dlouhé sukně s bohatým vzorem přes sebe. Horní mají částečně zastrčenou za pas, aby byla vidět spodní. Pak mají opět bohatě vyšívanou kazajku a krásný bílý klobouček, taky se vzorem. Z Cabanaconde jsme se po obědě vydali na asi 2,5 hodinovou cestu dolů k mostu přes řeku Colca. Cesta to nebyla úplně příjemná, prašná a plná ostrého kamení. Naštěstí jsme v tuto dobu šli prakticky sami, většina turistů vyráží dříve.

Na druhé straně řeky jsme prošli vesničkou San Juan de Chuccho, pak vystoupali do Cosňiuy a do nedaleké Malaty. Všechny domky ve vesnicích jsou postaveny z nepálených cihel, což by vypadalo malebně, nebýt reklam na nápoje pro procházející turisty. Do každé obce je zavedena voda pomocí úzkých akvaduktů. Když jsme dorazili do Malaty, už se skoro stmívalo, bylo šest hodin, a tak jsme si za vesnicí postavili stan na jednom z mála míst, kde to bylo možné. O ubytování jinak ve vesnicích nouze rozhodně není, ale my chtěli spát "na divoko".

Druhý den jsme opět museli sestoupit k řece, čehož jsem litovala, protože pak nás čekalo o to delší stoupání. Než jsem se vyškrábala zpátky do Cabanaconde, bylo už odpoledne. Část cesty na nás pražilo sluníčko, ale pak naštěstí zašlo za mraky a trochu se ochladilo. Nebýt toho, asi bychom lekli žízní. Cestou zpátky autem kolem kaňonu jsme pozorovali, jak se vrcholky okolních hor zahalily do mraků. Ráno pak bylo na horách nasněženo.