Čundr de América: Cordillera Blanca - laguna Rajucolta a Pukaranracocha

středa 15. a pátek 17. 8. 2012

V pohoří Codillera Blanca cca 300 km severovýchodně od Limy jsme si udělali výlet k několika lagunám, abychom zblízka spatřili zasněžené vrcholky hor. Ve středu odpoledne jsme podle naší schématické mapky vyrazili nezpevněnou, ale sjízdnou cestou k jezeru Rajucolta. Cesta vedla obcí s vtipným názvem Macachca (čti Makačka). V Macachce se kupodivu nemakalo, ale slavilo a chicha, zkvašený nápoj z kukuřice, tekla proudem.

Okolo páté hodiny jsme dorazili k bráně. Mysleli jsme, že je to hlídaný vstup do parku a že se po nás bude chtít vstupné 5 solů/os (40 Kč), ale nebylo tomu tak. Chlapík, kterého jsme považovali za jednoho ze správců parku, neměl od brány klíče. Byl to jen hlídač, a doporučil nám, ať jdeme k laguně pěšky. Vzhledem k tomu, že se v Peru momentálně po šesté hodině stmívá, vyrazil Jura k laguně jako samostatná jednotka s naší jedinou aspoň trochu funkční čelovkou. Já se zatím za stálé asistence hlídače opláchla a uklidila v autě. Hlídač odešel, až když jsem řekla "hasta luego" a zabouchla mu doslova před nosem.

Jura se vrátil až za totální tmy s promočenými botami. Cesta a potok totiž často splývali v jedno a za chabého svitu čelovky s vybitými baterkami moc netušil, kam šlape. Nicméně k laguně Rajucolta dorazil ještě za světla a mohl tak obdivovat krásnou západní stěnu Huastánu.

V pátek jsme se tedy vydali k jiné laguně, s krkolomným názvem Pukaranracocha. Podle mapky tam opět měla vést nezpevněná cesta a nedaleko laguny byl v mapce zakreslen jakýsi důl. Asi hodinu jsme se kodrcali po prašné cestě plné serpentin, když jsme - světe, div se - opět dorazili k bráně! Opět to nebyla brána strážců parku, ale jednalo se o vstup k dolům. Žádné povolení jsme samozřejmě neměli, ale podařilo se nám (za 10 solů - 80 Kč) ukecat vrátného, aby nás pustil dovnitř, že si jen prohlédneme lagunu a hned budeme zpátky. Aby měl jistotu, že se vrátíme, nechali jsme mu tam moji prošlou studentskou kartičku.

Jeli jsme dál a asi po dalších dvou hodinách (a desítkách potkaných kamionů jedoucích z dolů) jsme dorazili k další závoře, tentokrát přímo k jednomu z dolů. Po cestě jsme měli krásný výhled na hřeben tvořený čtyřmi vrcholy - Yanaranra (5987 m), Chinchey (6222 m), Puntacuerno (6000 m) a Tulluparaju (5787 m). U vjezdu k dolu nás překvapil nezvykle milý policista, který si zapsal naši poznávací značku, zavolal šéfovi a se slovy - "vždyť jsou to jen turisti!" - nás pustil dál. Za pár minut jsme vystoupali na kopec a spatřili krásnou zelenkavou lagunu Pukaranracocha s výhledy na hory Pukaranra (6156 m) a Palcaraju Norte (6180 m). Chvilku jsme se kochali, ale pak se rozjeli zpátky, čekala nás dlouhá cesta. Policista u závory pro nás měl ale jiné překvapení - šéf dolu nás prý zve na oběd! Nemohli jsme uvěřit vlastním uším. Nechali jsme se tedy dovést do "šéfovské" jídelny a příjemně pokecali s postarším šéfem dolu a dalším spolustolovníkem. Dozvěděli jsme se, že důl Santa Lucía má 120 zaměstnaců, kteří pracují na dvě směny. Těží se tu hlavně stříbro, ale taky zinek a olovo. Dostali jsme polévku, rýži s hranolky a držkami místo masa a tvrdou kremroli jako dezert. Upřímně řečeno, nevím nevím, jak bychom po takovém jídle mohli pracovat osm hodin denně v dole!

Rozdali jsme české vlaječky a obrázkové materiály o naší vlasti a při odjezdu nás policista u závory ještě překvapil dárkem - krásným kamenem s rudou obsahující zinek. Opět se nám potvrdilo, že lidé v Peru jsou nečekaně příjemní a vstřícní.