Santa Cruz

pátek 29. 6. 2012

Největší bolívijské město leží v amazonské nížině v nadmořské výšce směšných 416 m n.m. a má 1,5 milionu obyvatel. Hned po příjezdu do města nás překvapilo, jak je čisté, upravené a tak nějak evopské. Budovy na náměstí jsou v koloniálním stylu, protože město bylo založeno už v roce 1561. Ve městě je spousta dobrých restaurací často servírující hovězí steaky, protože se nedaleko nachází dobytkářská oblast. V informačním cetru na nás čekalo milé překvapení - personál mluvil anglicky a dokonce nám poskytl i nějaké informace! Pro našince by to nebylo jistě nic divného, ale ve většíně bolívijských měst se pod hlavičkou turistických informací skrývá jen další agentura, prodávající zájezdy do okolí.

Abychom poznali krásy místní přírody, navštívili jsme nedaleko Santa Cruz botanickou zahradu. Za symbolické vstupné 3 BOB (9 Kč/os) jsme viděli skleník, ve kterém nebyly žádné avizované orchideje a velký lesopark s různými druhy stromů podle jednotlivých oblastí regionu. Kromě motýlů tam ale taky poletovala spousta komárů, takže jsme si většinu zahrady raději nechali ujít. O to nejlepší jsme ale nepřišli. Viděli jsme velkou želvu a pak lenochoda pomalu se ploužícího po chodníku. Takový lenochod je úžasné zvíře, má zvláštně tvarované tělo, spokojený výraz ve tváři a neuvěřitelně dlouhé drápy na tlapách.
   
V Santa Cruz jsme taky nakoupili v jednom ze dvou supermarketů, které jsme v celé Bolívii objevili. Je znát, že tu žije velké množství přistěhovalců z Evropy. Kdo by se taky dobrovolně přistěhoval na studené Altiplano, když může žít v tropech!

Hlavní náměstí s katedrálou.

Interier katedrály.

Koloniální architektura v centru Santa Cruz.

Důležité je nepodcenit nástrahy divoké přírody. Věrka proto na trenažéru nacvičuje obranu při napadení kajmanem.

Přidat popisek

Chce-li člověk spatřit třeba motýla, musí mít oči otevřené!


Želva je evidentně rozladěná potupným faktem, že byla zavřená do botanické a nikoli zoologické zahrady.

Lenochod je zvíře kulturní - pro přesuny mezi stromy používá chodník.

Lenochodí líná chůze. Ten tvor opravdu nikam nespěchá.

El Fuerte

středa 27. 6. 2012

Nedaleko obce Samaipata (1640 m n.m.) leží předincké ceremoniální centrum nazývané "El Fuerte", neboli pevnost. Sídlo umístěné strategicky na východních svazích And obrácené do údolí spadajícího až do amazonské nížiny sloužilo během své existence několika civilizacím. Pravděpodobně už od roku 800 n.l. zde bylo rituální a náboženské centrum, Inkové později toto místo využívali jako obchodní křižovatku a Španělé zde postavili nejen pevnost, ale i obchodní a zásobní středisko pro celý region. Od roku 1998 je pevnost zapsána v UNESCu, což se odrazilo na ceně vstupného (50 BOB = 150 Kč/os), ale ne na kvalitě příjezdové cesty, která je příkrá a samozřejmě nezpevněná.

Samotná pevnost je rozdělena na dvě části, náboženskou a administrativní. Náboženskou část tvoří velký skalní monolit o rozměrech cca 200 X 60 metrů pokrytý různými reliéfy zvířat, lidí, či geometrickými tvary. Druhou část tvoří několik dalších staveb, které sloužívaly jak k administrativním účelům, tak k obývání. Dnes už jsou z nich ale patrné pouze základy. Zajímavou součástí celého komplexu je jakási díra ležící asi 200 metrů od pevnosti. Je přírodního původu a dodnes se neví, k čemu sloužila. Buď jako zásobárna vody, nebo vězení, či jako součást systému podzemních chodeb. Celé archeologické naleziště je pravděpodobně kvůli lepší přehlednosti obestavěno vyvýšenými chodníky s vyhlídkovými věžemi. Chodníky svými obřími rozměry značně převyšují veškerá archeologicky zajímavá místa - no, asi nějaké dotace z Evropské Unie!

Víceméně celkový pohled na hlavní, náboženskou část El Fuerte.

Rekonstrukce předinckého domu vypadá jako věrná kopie současného bolivijského stavení.

Skála je náramně prokutána.

Administrativní část - tedy asi banky, pojišťovny a nějaký ten supermarket.

Prý záhadná díra. Nám je jasné, že je na hov....

Neméně zajímavý systém chodníků pro turisty.

Džungle v Parque Nacional Amboró

středa 27. 6. 2012

Džungli přechodového pásma "Las Yungas" jsme navštívili nedaleko městečka Samaipata (1640 m n.m.), které leží po cestě z Cochabamby (2560 m n.m.) do Santa Cruz (416 m n.m.). Místní džungle je podobná té tropické, ale žije tu méně zvířat a hlavně méně hmyzu. Je tu také o poznání chladněji. Zajímavé je, že prales vyrostl jen na východní vlhké straně hor. Západní strana pohoří ve stejné nadmořské výšce je suchá.

Příkrou nezpevněnou cestou jsme vyjeli do vesničky originálně pojmenované Yungas (2000 m n.m.). Druhý den jsme po zaplacení vstupného a odmítnutí staré babky, která se nabízela jako průvodce, vyjeli ještě výš po rozbahněné cestě až ke vstupu na upravenou stezku pro turisty. Stezka byla rozbahněná nejen od procházejících turistů, ale hlavně od dobytka, který se touto cestou chodívá pást na vykácené části lesa. Během naší cca 3 hodinové procházky jsme zahlédli pouze jednoho většího ptáka a několik kolibříků. Cesta ale vedla lesem s pro nás exotickými druhy stromů, z nichž nejzajímavější byl "kapraďovník", který tvoří rovný holý kmen a koruna z kapradí nahoře.

Je to divné, ale do džungle nevede asfaltová dálnice.




Hustá flóra, ale poněkud řídká fauna.

Džungli vládne obří kapradiní.




Jediný pták, kterého jsme zahlédli.



Do džungle není radno vcházet v plesové, či plážové obuvi.

Incallajta


pondělí 25. 6. 2012

Návštěva zbytků inckého osídlení Incallajta (čti Inkajachta, v překladu "Země Inků") nedaleko spojnice mezi Cochabambou a Santa Cruz nebyla vůbec jednoduchá. Jako správní gringos jsme si mysleli, že prostě k památce dojedeme autem, projdeme si incké ruiny a zase pojedeme zpátky. Tyto plány nám ale překazila blokáda hlavní silnice. Důvodem blokády byl nesouhlas místích se zákazem pěstování koky. Jak typické!

Auto jsme tedy zaparkovali u hromady kamení, která blokádu tvořila a vydali se na druhou stranu chytit nějaké to colectivo. Dostat se k odbočce k Incallajtě vzdálené asi 8 km nebylo složité, odtud už ale žádná veřejná doprava nevede. Nakonec jsme ale měli štěstí, k 22 km vzdálené památce jel během půl hodiny prázdný náklaďák, a tak jsme se svezli na jeho otevřené korbě. Sice jsme po cestě píchli kolo a my šli asi půl hodiny pěšky, ale pak nás chlapíci zase nabrali a my úspěšně dorazili k incké pevnosti, kde jsme si koupili vstupenky za rozumných 15 BOB (45 Kč/os.).

Incallajta byla založena někdy kolem roku 1460 nejen jako pevnost, ale také jako správní centrum nově osídlované východní oblasti incké říše důležité pro zemědělství. Přestože pevnost leží v nadmořské výšce 2950 m, daří se v okolních údolích bramborám, kukuřici i obilí. Samotné město leží na kopci obtékaném hned třemi řekami. Kromě zbytků zdiva obytných a správních budov, je tu nečekaně zachovalá síň Kallanka o úctyhodných rozměrech 78 X 26 m, což je prý největší původně zastřešená budova, která nám po Incích zbyla. Dalšími zajímavostmi jsou ruiny strážní věže, zbytky sil na skladování obilí a působivý třicetimetrový vodopád na jedné z řek.

Dnes je toto místo, přezdívané "bolívijské Machu Picchu" nejenom lákadlem pro turisty, ale i dějištěm různých oslav a událostí spjatých s místními indiány. My jsme jen o pár dní propásli asi největší událost - oslavu Aymarského Nového roku, který připadá na 21. června, den letního slunovratu. V aymarském kalendáři se letos píše už rok 5520.

Cesta zpátky k autu už bohužel nebyla tak snadná. 10 km k odbočce do vesničky Pocona jsme museli ujít pěšky, protože žádné auto, které bychom mohli stopnout, prostě nejelo. Alespoň jsme si prohlédli malé vesničky na cestě a místní si náležitě prohlédli nás. Po dvou hodinách chůze nás konečně nabral taxík a na hlavní cestě nám zastavilo colectivo. Hned v první restauraci za blokádou jsme si poručili pořádný kus flákoty, protože jsme celý den (neznalí místních poměrů), strávili na pár sušenkách.


Místním indiánům vláda začla kecat do pěstování koky. A tak se zkrátka dál nejede.

Naštěstí jsme si stopli kabriolet.

Pohled na část ruin.

Obří incká tělocvična Kallanka.



Ruiny vesele zarůstají bujnou vegetací.

Nedaleko jsme objevili inckou sprchu. Funguje jen částečně - teče pouze studená.


Stavebnictví v okolních obcích se stále drží starých osvědčených postupů.

Indiánská omladina.

Večerní dramatická obloha.

Výstup na Huyanu Potosí


úterý 29. -  čtvrtek 31. 5. 2012

Zatímco dámská část výpravy (Věrka s Lenkou) si jela užívat do Cochabamby, my s Faustem jsme se rozhodli udělat si aktivní dovolenou. Kolem La Pazu je pár šestitisícovek a tak jsme si na jednu udělali čundr.

Faust vybral Huyanu Potosí, na kterou vede pěkná a nikterak dramatická vycházka. Hora má nějakých 6088 metrů nad mořem, takže pro úspěšné vyvrcholení bylo potřeba trochu se aklimatizovat. Já již před tím roztahoval svůj hrudní košíček na Altiplánu a Faust ladil formu prudkým stoupáním do závratných výšek Malé Fatry. Společně jsme naši aklimatizaci vyladili na El Choro treku, který z výšky 4800 m n. m. stále klesá do nížin. Nejednalo se tudíž o standardní aklimatizační výstup, ale o aklimatizační sestup. Tímto jsme vytýčili zcela nový směr v moderním alpinismu.

Výstup samotný začal v taxíku z La Pazu, který nás vezl do sedla Zongo pod Huyanou. Podařilo se nám najít taxikáře, který trasu neznal a tudíž uvěřil našemu tvrzení, že do sedla vede krásná silnice a tedy není nutné platit moc peněz. Taxikář prozřel až po prvním defektu :-). Přímo v sedle je refugio (útulna), kde se dá přespat. My jsme se ovšem vybičovali k mocnému fyzickému výkonu a ušli ještě asi padesát metrů za útulnu, kde jsme si postavili stan. Další den nás čekal nepříjemný úkol přesunout se se vším vybavením do dalšího postupového tábora. Ze sedla Zongo ležícího ve výšce 4800 m n. m. je to do Campamento Rocas ve výšce 5200 m n. m. nějakých 400 výškových metrů. Jistě si říkáte, že to není nijak výrazný výškový rozdíl, ale uvažte, že po cestě není ani jedna restaurace, ba ani jediný stánek se suvenýry! Jediné co jsme si mohli, respektive museli po cestě koupit, je vstup do národního parku, který od nás vyinkasovala bolivijská babka zákeřně číhající za kamenem. Těsně pod Campamantem začínal sníh, ale bylo nám lenošno sundávat batohy a dávat si mačky, takže jsme doskotačili do kempu jen tak na volno. Campamento Roca se sestává z jedné boudy a přilehlého stanu, kde osádka vaří jídla pro vrcholuchtivé gringy. Ubytování zdaleka nedosahovalo komfortu, na který jsme zvyklí, a tak jsme si postavili stan přímo vedle boudy. Správci kempu to bylo jedno, ale účastníci ostatních expedic byli tímto přístupem poněkud zaskočeni (a to netuší, že je to zdarma). Jelikož jsme do campamenta dorazili trapně brzy, vydali jsme se ještě do Campo Argentino ve výšce 5500 m n.m. Je to pohodová procházka po zasněženém hřebínku do opuštěného a sněhem zavátého refugia. Slunce krásně svítilo a Huaynu jsme měli jako na dlani. Po chvili kochání jsme sestoupili zpět do Campamento Roca. Večer jsme strávili přípravou na vrchol - tedy vařením a jezením. K našemu potěšení se před soumrakem začali údolím pod námi povalovat mraky, čímž krajina získávala na dramatičnosti.

Vrcholový den začínají všichni, co jdou s průvodcem (tedy všichni kromě nás), již v jednu v noci. My, co průvodce nemáme a rádi si přispíme, jsme vstali až ve tři. O půl čtvrté se pak začínáme soukat k vrcholu. Ráno bylo u stanu nezvykle teplo (asi -5°C) a teplota klesá až s přibývajícími výškovými metry. Největší zima byla před svítáním, kdy jsme byli ve výšce kolem 5900 m n. m. Pocitově jsme ji odhadli na - 16,5°C, což při slabém větru docela jde. Cesta na vrchol tzv. "normálkou" (v horolezecké terminologii výraz pro tu nejlehčí všemi opovrhovanou cestu) není nijak dramatická, podle očekávání vede pořád do kopce. Cestou jsme potkali tři výpravy, které výstup vzdaly a vrací se zpět. V jejich tvářích postrádáme nadšení a také časté zvratky kolem výstupové cesty naznačují, že si většina klientů cestovních agentur nedokáže pobyt v horském prostředí náležitě vychutnat. Krátce po svítání jsme se ocitli před klíčovým místem - ostrým vrcholovým hřebínkem, který spadá do několikasetmetrové hloubky. Na tomto místě jsme dohnali čtyři tříčlenné skupiny (vždy vůdce a dva klienti), co šly na vrchol ve stejný den. Klienti svými mnohdy nejistými pohyby situaci trochu komplikovali, a tak jsme část nechali nejdřív z hřebene sestoupit a ostatním se raději uhnuli. Také kolega Faust měl na hřebínku osobní minimum, ale vzhledem k tomu, že měl u sebe foťák, na vrchol musel, ať se mu to líbilo nebo ne. Na vrcholovém plácku jsme se chvilku kochali, udělali nějaké to foto a po zjištění, že tady už nám nenalejou, jsme začali sestup. Cesta zpět do Campamenta proběhla zcela podle pravidla, že z kopce se jde líp než do kopce. V Campamentu jsme si chvilku odfrkli, sbalili si svých pár švestek a vyrazili dolů do sedla Zongo. Tam se nám na poslední chvíli podařilo nalodit do autobusu, který nás zavezl až do La Pazu.  

Expedice začíná v jídelně na lapazské tržnici, kde vyváženou stravou doplňujeme potřevbé živiny. 

Už samotná cesta pod kopec nebyla bez komlikací.

Naše útulna (neboli refugio) v sedle Zongo.

Huyana Potosí od Campamenta Roca. Hlavní vrchol je ten víc vpravo.

Cestou do Campamento Roca.

Naše ubikace v Campamentu Roca.

Základem úspěchu ve velehorách je kvalitní strava...

...a tělo napumpované kokou.



Exklusivní výhled z naší ložnice.

Konečně vychází slunce.

Huyana Potosí vrhá stín do dalekého okolí.

Vrcholový hřebínek. Padat se tady nedoporučuje.

Společné vrcholové foto.


Pohled na západní část Cordillery Real.

Výhled z vrcholu na lagunu Jankho Khota a město El Alto.

Výhled směrem na Yungas - přechodové pásmo mezi Altiplanem a Amazonskou nížinou.

Technicky náročná místa na cestě prakticky nejsou.

Cesta dolů po ledovci. V dálce je další šestitisícovka Illimani.

Při sestupu si vychutnáváme výhledy na vrchol Huyany.

Po návratu z vrcholu do Campamenta upadla celá polovina výpravy do povýstupového kómatu.

Pohoda cestou ze sedla Zongo do La Pazu.