Čundr de América: Isla de la Plata

pondělí 27. 8. 2012

Stříbrný ostrov leží asi 40 km od ekvádorského přístavu Puerto Lopéz. Pro původ jeho názvu jsou hned tři možnosti. Buď ho pojmenoval Sir Francis Drake, který zde toužil nalézt nějaký ten vzácný kov, ale neuspěl. Nebo je jméno ostrova přeloženo z jazyka původních indiánů, kteří ostrov používali pro občasné náboženské obřady a třetí a nejpravděpodobnější možností je barva ostrova. Ostrov je totiž plný bílého guána, které se ve slunečním svitu tak leskne, že připomíná stříbro. Ostrovu se také někdy říká Galapágy pro chudé, protože někteří živočichové, kteří tam žijí, se vyskytují i na Galapágách.

My jsme si v neděli v podvečer v jedné z mnoha agentur v Puerto Lopéz zaplatili exkurzi s průvodcem, jinak se na ostrov dostat nedá. Exkurze stála 40 USD pro jednoho (800 Kč), doprava, jídlo a služby průvodce v ceně. Americké dolary jsou nyní i ekvádorskou měnou. Vstup na ostrov je zdarma.

V pondělí o půl desáté jsme tedy přikvačili do agentury a postarší sympatický průvodce si nás spolu s dalšími účastníky dovedl na pláž. Tam jsme zaplatili 1 USD za vstup na pláž, zuli si boty a nastoupili do člunu pro 16 osob plus 2 průvodci a posádka. Mladší anglicky mluvící průvodce nás přivítal na palubě a celkem vtipně nám vysvětlil, jak se ve člunu máme chovat. Pokud uvidíme velrybu, což je v tomto období možné, nesmíme se všichni přesunout na jednu stranu člunu, protože bychom se mohli převrátit. Pokud bude někomu špatně, zvracet se musí zásadně z lodi ven a vzadu, jinak by prudký vítr mohl zařídit nemilou spršku pro všechny ostaní cestující. Smáli jsme se jeho doporučením, ale později se ukázalo, že obě byla velmi potřebná...

Cestou na ostrov jsme jednou zastavili, abychom si prohlédli hejno velryb, které kolem nás chvíli pluly. Byl to úžasný zážitek; velryby nám mávaly ploutvemi a ocasem a občas vyfrkly vodní spršku. Jízda na ostrov na mírně rozbouřeném moři proběhla bez větších problémů, někteří z nás se sice necítili nejlépe, ale ta hodina jízdy se dala vydržet.

Okolo jedenácté jsme vystoupili na ostrově a zanedlouho došli na rozcestí, kde jsme se museli rozdělit do dvou menších skupinek. Počet lidí ve skupině nemůže přesáhnout desítku a každá skupina musí vyrazit až 10 minut po té předchozí. Splnění těchto podmínek kontroloval jeden ze strážců parku. Naše skupinka tedy asi po 10 minutách vyrazila. Bylo zataženo a my se báli, že kvůli množství turistů neuvidíme ani peříčko, natož nějaké ptáky. To jsme se ale naštěstí spletli. Jedineční ptáci s modrýma nohama - terej modronohý, anglicky blue-footed booby měli často hnízda přímo na cestě a když jsme kolem nich procházeli, ani se nehli. Maximálně si nás ostražitě prohlíželi. Momentálně seděli na vajíčkách a to většinou samci, kteří jsou menší než samice, vyluzují zvuky podobné pískání a mají menší oční zornice. Samičky jsou tedy větší s většími zorničkami a zvuk, který vytvářejí je spíše hluboko posazené "kdákání". Terejové nejsou moc dobrými letci, vzlétají i přistávají krkolomně a jsou schopni překonat vzdálenost okolo 100 km. Živí se pouze rybami a kvalita jejich stravy ovlivňuje modrý odstín jejich nohou. Čím modřejší má sameček nohy, tím je pro samičku atraktivnější.

Dalšími zvláštními ptáky, které jsme na ostrově viděli, byli fregatky, anglicky frigatebirds. Samci jsou celí černí a samičky mají bílou hlavu a hruď. Samci se dělají krásnými tak, že nafouknou červený lalok pod krkem do neuvěřitelných rozměrů. Lalok je součástí dýchacího ústrojí, ale jeho intenzivně červená barva připomíná spíš srdce. Tito ptáci jsou docela velcí, rozpětí křídel mají asi 140 cm. Živí se rybami a dalšími mořskými živočichy a dokážou uletět až 1000 km.

Kromě těchto dvou druhů, které jsme viděli opravdu zblízka, žijí na ostrově červenonozí red-footed booby a albatrosi. Albatrosy jsme ale neměli šanci spatřit, sídlí na druhé straně ostrova, na kterou není turistům umožněn přístup, protože letos našli správci parku pouze jedno jediné albatrosí hnízdo.

Po návratu na loď jsme dostali oběd v podobě obložených housek a přejeli do zátoky, kde se jistí odvážlivci (Juru nevyjímaje) pustili do studené vody se šnorchlem. Kromě želv, které jsme viděli po cestě, tu bylo několk druhů ryb, které jsme my zmrzlíci mohli pozorovat i z lodi.

Asi o půl čtvrté jsme vyrazili zpět do přístavu. Moře se nám tentokrát zdálo mnohem víc rozbouřené, ale to viditelně nevadilo velrybám, kterých jsme tentokrát potkali desítky. Vyloženě se nám předváděly, mávaly ploutvemi i ocasem, vyskakovaly nad hladinu a občas vynořily i svou obrovskou hlavu. Teď se ukázala dobrá rada našeho průvodce, že se nemají všichni nahrnout na jednu stranu člunu. Pokaždé, když někdo spatřil velrybu, všichni se šli podívat a člun se pak povážlivě nakláněl a houpal. Pokaždé, když jsme kvůli velrybám zastavili, člun byl vydán napospas vysokým vlnám, což někteří z nás špatně nesli. Takže se ukázalo, že i druhá rada našeho průvodce měla své opodstatnění. Asi za hodinu pozorování velryb se náš kapitán rozhodl jet - jenže ouha! Naskočil mu jen jeden motor ze dvou! Jeli jsme tedy mnohem pomaleji a člun se houpal tak, že to někteří z nás přestali vnímat jako příjemné dobrodružství. Když už jsme měli přístav na dohled, stalo se, co jsme opravdu nečekali - vypadl nám i druhý motor! Po krušných 10-ti minutách na rozhoupaných vlnách pro nás ale naštěstí přijel jiný člun a my po necelých třech hodinách cesty konečně stanuli na pevné zemi.