Čundr de América: Baňos a vulkán Tungurahua

čtvrtek 30. a pátek 31. 8. 2012

Městečko Baňos získalo své netypické jméno díky termálním pramenům, které se v jeho okolí vyskytují. Baňos jinak znamená koupelnu nebo veřejné záchodky. My jsme se ale do městečka nevydali kvůli termálním lázním, ale kvůli sopce Tungurahua (5023 m n.m.), která se tyčí přímo nad městem ležícím v nadmořské výšce pouhých 1820 metrů.

Vulkán Tungurahua je jeden z mála činných vulkánu v Ekvádoru a za jasných nocí může být vidět jeho žhnoucí špička. K Baňos jsme přijeli ve čtvrtek večer, ale na počasí jsme štěstí neměli. Přijeli jsme po období vydatných dešťů trvajících dva týdny, kdy nejenom že vulkán nebyl přes mraky vidět, ale hrozily i sesuvy půdy na některých vedlejších silnicích. Předpověď ale slibovala zlepšení, a tak jsme se rozhodli zůstat alespoň chvíli. Ráno jsme si prohlédli městečko a celé dopoledne vytrvale zírali na vulkán, jestli nevykoukne z mraků. Mraky sice postupně mizely, ale vrchol sopky ne a ne vykouknou. Odpoledne jsme se tedy vydali na Rutu de las Cascadas, neboli Silnici vodopádů, která vede z Baňos do Puya. Řeka Pastaza tady protéká úzkým kaňonem a do ní se z bočních srázů vlévá několik dalších potoků či řek, často tvořících menší či větší vodopády.

Tři nejmohutnější vodopády jsou Cascada de Agoyán, Cascada Manto de la Novia a Cascada del Inca. U každého z nich je kabinová lanovka, která přepravuje turisty na druhou stranu kaňonu. Odvážnější návštěvníci mohou využít tzv. canopy, aktivity v celé jižní Americe velmi populární. Při canopy je člověk karabinkami připevněn k ocelovému lanu a může se svést přes údolí či kaňon bez jakékoliv opory (jako Tarzan na liáně:).

Přestože jsem se statečně bránila, Jura mě ke canopy přemluvil. Vybrali jsme si nejhezčí vodopád Manto de la Novia (Nevěstin závoj), který opravdu připomínal svatební šaty s vlečkou, zaplatili 20 dolarů za oba (400 Kč) a jeli. Jura se nechal přivázat jako letec, já jela zbaběle vsedě. Každopádně canopy bylo celkem fajn, přestože nejelo nijak rychle a závěr měli zoufale nedořešený. Já například zdaleka nedojela do konce lana a místo toho sjela zpátky do nejnižšího místa cesty přímo nad vodopád. Chlapík, co canopy obsluhoval ke mě musel doručkovat - a že mu to trvalo! Na druhé straně kaňonu jsme slezli až dolů k patě vodopádu, přešli most pro pěší a nechali se kabinkou vyvézt zpátky na parkoviště.

Cestou zpátky do městečka se najednou vyjasnilo a my konečně viděli celou sopku Tungurahua! S nadějí na nějaký ten noční záběr jsme se rozjeli na vyhlídku Ojos del Volcan (Oči vulkánu) na protějším svahu. Sympatický chlapík nás nechal zadarmo zaparkovat na svém pozemku, ale počasí se proti nám opět spiklo. Už večer pršelo a v noci se vulkán neukázal ani na chvilku, přestože jsme vyhlídku v pravidělných intervalech pečlivě sledovali.