Doly v Potosí


pátek 15. 6. 2012

Město Potosí bylo založeno v roce 1545 Španěly jen díky tomu, že tu stojí Cerro Rico, neboli "Bohatá hora". A není se čemu divit. Tato jediná hora zásobovala španělské království stříbrem více než 300 let. A dodnes se tu těží. Kromě stříbra, které se tu už nenachází v takové čistotě jako "za Španělů", se tu nachází hlavně zinek, olovo a cín. Je neuvěřitelné, že ta hora ještě po více jak 400 letech těžby stojí.

Z počátku těžby v 16. století těžili stříbro hlavně indiáni. Protože to ale byla práce nebezpečná a úmrtnost byla vysoká, začali Španělé dovážet do Potosí africké otroky. Ti tu žili ve strašných podmínkách. Pracovali 12 hodin denně a z dolu nevycházeli vždy po dobu 4 měsíců, spali i jedli uvnitř dolu. Není divu, že průměrná délka života takového horníka po prvním vstupu do dolu byla 10 - 15 let. To se do dnešních dnů příliš nezměnilo. Horníci sice už mají elektřinu a pneumatické vrtačky, ale pořád dýchají arsenové výpary a kila prachu. Nejčastěji umírají na silikózu plic.

My jsme doly navštívili s exkurzí, kterou v Potosí organizují prakticky na každém rohu. Hned v hotelu jsme vyfasovali kalhoty, bundu, holínky, batůžek a helmu s lampou. Bohužel jsme taky vyfasovali průvodce, který se jim opravdu nepovedl. Mladý frajírek s černým šátkem uvázaným "na piráta" se předváděl jak mohl, ale kloudné informace abychom z něj páčili heverem. V angličtině jsme si exkurzi zaplatili jen tři - my s Jurou a jeden sympatický Korejec. Nejprve se celá skupinka přesunula na malý trh, kde si horníci kupují vše, co pro svou práci potřebují. Od oblečení a nářadí po dynamit, cigarety a koku. V dnešní době horníci pracují soukromě v malých skupinách. Celý týden těží a v sobotu vytěženou rudu prodají. Žádná firma či organizace, která by se starala o chod dolu jako celku, tu neexistuje.

Po frajírkově monologu na téma, jací jsou horníci chudáci, když pracují tak těžce a tak dlouho, dostala celá skupinka příkaz nakoupit horníkům dárky - koku, cigarety a pití. Paní ve stánku, u kterého jsme povinně stáli, už měla připravené speciální turistické balíčky. My jediní jsme ho koupit odmítli s tím, že máme pro horníky jiné dárky. Tím pádem jsme se ocitli na černé listině, což nám ale vůbec nevadilo.

Pak jsme se přesunuli k samotným dolům na Cerro Rico. Bylo asi 10 hodin a horníci před vstupem do dolu poctivě žvýkali koku. Koka je prý udrží svěží, v plném pracovním nasazení a bez jídla celou pracovní dobu, která může být 8 - 12 hodin. S tím pracovním nasazením to ale nebude tak horké, když polovinu pracovní doby žvýkají koku! Obešli jsme horníky, nabídli jim sušenky, které radostně přivítali a pak jsme se přesunuli do jedné hornické budky, kde nám sympatický starší pán vysvětloval, jak chodí po odstřelech chodbami s karbidkou a zkoumá, jestli někde neuniká oxid uhelatý. To je prý jediný nebezpečný plyn, který se tu nachází.

Před jedenáctou hodinou jsme vešli do dolu a nestačili se divit. Úzká chodba byla jen občas podepřená chatrnou výdřevou, nad námi vedly trubky na stlačený vzduch a taky dráty elektrického vedení, často bez izolace. Na podlaze samozřejmě voda a i stěny byly často mokré. Na bezpečnost práce se tu jaksi nehledí. Ale výzdoba tunelů, tvořená minerály na stěnách, byla krásná. Různobarevné nerosty vytváří na stěnách i stropě obrazce, někdy i malé krápníčky. Bílé, žluté a oranžové mapy jsou podle našeho průvodce všechno sloučeniny arzenu. Na internetu jsem si našla, že by se mohlo jednat o Auripigment nebo Realgar. Zelené a modré minerály jsou potom sulfidy či chloridy zinku a mědi.

Po několika stovkách metrů jsme dorazili k horníkovi, který zrovna narazil na jakousi žílu. Když se něco takového stane, prostě se kope dál, až se žíla vyčerpá. Nějaké podpěry, stabilita okolní horniny, plánek dolů - nic neexistuje. Horníci jsou prý v dole nepřátelé, pokud dvě skupiny narazí na stejnou žílu, může jít i o život. Pak nás průvodce zavedl do příkré chodby, kde jsme museli vylézt po žebříku a pak po suťovisku ke dvěma dalším horníkům, kteří zrovna rozbíjeli velké kameny na menší. Podle barvy horniny, která indikuje určitý kov, je rozdělovali do pytlů. Protože byl pátek, a to se v dole pije, vypili jsme s nimi placatku jakéhosi alkoholu a šli na k další skupince horníků, kteří měli zrovna pauzu a intenzivně žvýkali koku. Po pauze prý budou odstřelovat, takže nám ukazovali dynamit a roznětky. O odstřelu nikoho neinformují, kdyby někdo pracoval v jiné části dolů, může ho to zasypat.

Po cestě ven jsme se ještě zastavili u sochy El Tía (Strýčka), která musí být v každém dole. El Tío je vlastně ďábel, který horníky v dole ochraňuje. Horníci mu každý den obětují pár lístků koky či cigaretu a prosí ho o štěstí při hledání kovů. Kdo nic neobětuje, může se mu lehce přihodit, že ho El Tío už nenechá z dolu odejít. Koluje tu totiž legenda, že El Tío "žere" lidi a má rád krev. Proto se mu několikrát ročně obětuje lama a její krev je rozcákána u sochy El Tía nebo u vchodu do dolu. Ďábla El Tía vymysleli Španělé, protože indiáni nechtěli v dole pracovat. Naučili je tedy bát se a zároveň věřit v tohoto boha, jehož jméno vzniklo omylem. Kečuánština neumí vyslovovat hlásku "d", a tak ze španělského El Díos (Bůh) vzniklo El Tío (Strýček).

Další důležitou osobou v dole je Pachamama, neboli Matka země. Ta je prý tak žárlivá, že dříve do dolu nesměla vejít žádná žena, aby Pachamama na horníky nepřivolala neštěstí. Dnes už je benevolentnější, ale stále není možné, aby ženy v dole pracovaly.

Druhý den jsme se k dolům vydali sami. Na trhu jsme zjistili, že jedna "tyčka" dynamitu o průměru cca 2 cm a délce 20 cm stojí směšných 11 Kč. Jedině v Potosí je nákup o prodej dynamitu legální, koupit si pořádnou dávku výbušniny tu může kdokoliv. Taky jsme se dozvěděli, že být horníkem je docela výnosná práce. I když skupina nemá štěstí, vydělá si horník za měsíc 3000 - 5000 BOB (9000 - 15000 Kč). Jen pro srovnání, číšnice si vydělá cca 1000 BOB/měsíc. Když má ale horník štěstí, může si přijít až na 50 000 či 100 000 BOB/týden!!!

Pro další informace o životě horníků doporučuji dokumentární film, který jsme večer zhlédli na DVD v hotelu. Jmenuje se The Devil´s Miner a je o životě jednoho dětského horníka v Potosí.

Cerro Rico - zdroj bohatství i prokletí Potosí.

Horníci se chystají na šichtu. Důležité je pořádně se před prací rozžvýkat.
Dnes horník, zítra možná milionář.

Dva gringové v honbě za stříbrnou žílou.
Nehody tu v podstatě nehrozí. O bezpečnost práce se tady stará El Tio.

Výzdoba dolu ze sloučenin arzenu.

Výzdoba dolu ze sloučenin arzenu.





Já myslel že je to hrouda stříbra, ale je to jakési hnědé a mazlavé.
Horník počítá, jestli se mu tímto kusem šutru podaří zaplatit všechny složenky.

Zde již stroje berou lidem práci.

Důlní vlak se rozjíždí přiložením té žluté tyče na elektrickou trolej nahoře. Horníci holt rádi riskují.

Je to dobrý, už vidíme světlo na konci tunelu.

2 komentáře:

  1. Paráda. Rozumím tomu dobře, že se prostě zorganizuje nějaká zkupinka horníků a jdou si na vlastní pěst kopat do dolu? Nikdo to tam jinak nehlídá?

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Marku,
    jedna se o Cooperativas, obdoba nasich druzstev, ktera maji od dvou do treba padesati clenu. Na tezbu musi mit licenci, ale uvnitr dolu se doluje bez planu a bez ohledu na ostatni cooperativas. Proste se seberou a jde se dolu do dolu dolovat rudu.

    OdpovědětVymazat