Incallajta

pondělí 25. 6. 2012

Návštěva zbytků inckého osídlení Incallajta (čti Inkajachta, v překladu "Země Inků") nedaleko spojnice mezi Cochabambou a Santa Cruz nebyla vůbec jednoduchá. Jako správní gringos jsme si mysleli, že prostě k památce dojedeme autem, projdeme si incké ruiny a zase pojedeme zpátky. Tyto plány nám ale překazila blokáda hlavní silnice. Důvodem blokády byl nesouhlas místích se zákazem pěstování koky. Jak typické!

Auto jsme tedy zaparkovali u hromady kamení, která blokádu tvořila a vydali se na druhou stranu chytit nějaké to colectivo. Dostat se k odbočce k Incallajtě vzdálené asi 8 km nebylo složité, odtud už ale žádná veřejná doprava nevede. Nakonec jsme ale měli štěstí, k 22 km vzdálené památce jel během půl hodiny prázdný náklaďák, a tak jsme se svezli na jeho otevřené korbě. Sice jsme po cestě píchli kolo a my šli asi půl hodiny pěšky, ale pak nás chlapíci zase nabrali a my úspěšně dorazili k incké pevnosti, kde jsme si koupili vstupenky za rozumných 15 BOB (45 Kč/os.).

Incallajta byla založena někdy kolem roku 1460 nejen jako pevnost, ale také jako správní centrum nově osídlované východní oblasti incké říše důležité pro zemědělství. Přestože pevnost leží v nadmořské výšce 2950 m, daří se v okolních údolích bramborám, kukuřici i obilí. Samotné město leží na kopci obtékaném hned třemi řekami. Kromě zbytků zdiva obytných a správních budov, je tu nečekaně zachovalá síň Kallanka o úctyhodných rozměrech 78 X 26 m, což je prý největší původně zastřešená budova, která nám po Incích zbyla. Dalšími zajímavostmi jsou ruiny strážní věže, zbytky sil na skladování obilí a působivý třicetimetrový vodopád na jedné z řek.

Dnes je toto místo, přezdívané "bolívijské Machu Picchu" nejenom lákadlem pro turisty, ale i dějištěm různých oslav a událostí spjatých s místními indiány. My jsme jen o pár dní propásli asi největší událost - oslavu Aymarského Nového roku, který připadá na 21. června, den letního slunovratu. V aymarském kalendáři se letos píše už rok 5520.

Cesta zpátky k autu už bohužel nebyla tak snadná. 10 km k odbočce do vesničky Pocona jsme museli ujít pěšky, protože žádné auto, které bychom mohli stopnout, prostě nejelo. Alespoň jsme si prohlédli malé vesničky na cestě a místní si náležitě prohlédli nás. Po dvou hodinách chůze nás konečně nabral taxík a na hlavní cestě nám zastavilo colectivo. Hned v první restauraci za blokádou jsme si poručili pořádný kus flákoty, protože jsme celý den (neznalí místních poměrů), strávili na pár sušenkách.

Místním indiánům vláda začla kecat do pěstování koky. A tak se zkrátka dál nejede.

Naštěstí jsme si stopli kabriolet.

Pohled na část ruin.

Obří incká tělocvična Kallanka.

Ruiny vesele zarůstají bujnou vegetací.

Nedaleko jsme objevili inckou sprchu. Funguje jen částečně - teče pouze studená.

Stavebnictví v okolních obcích se stále drží starých osvědčených postupů.

Indiánská omladina.

Večerní dramatická obloha.