Výstup na Huyanu Potosí


úterý 29. -  čtvrtek 31. 5. 2012

Zatímco dámská část výpravy (Věrka s Lenkou) si jela užívat do Cochabamby, my s Faustem jsme se rozhodli udělat si aktivní dovolenou. Kolem La Pazu je pár šestitisícovek a tak jsme si na jednu udělali čundr.

Faust vybral Huyanu Potosí, na kterou vede pěkná a nikterak dramatická vycházka. Hora má nějakých 6088 metrů nad mořem, takže pro úspěšné vyvrcholení bylo potřeba trochu se aklimatizovat. Já již před tím roztahoval svůj hrudní košíček na Altiplánu a Faust ladil formu prudkým stoupáním do závratných výšek Malé Fatry. Společně jsme naši aklimatizaci vyladili na El Choro treku, který z výšky 4800 m n. m. stále klesá do nížin. Nejednalo se tudíž o standardní aklimatizační výstup, ale o aklimatizační sestup. Tímto jsme vytýčili zcela nový směr v moderním alpinismu.

Výstup samotný začal v taxíku z La Pazu, který nás vezl do sedla Zongo pod Huyanou. Podařilo se nám najít taxikáře, který trasu neznal a tudíž uvěřil našemu tvrzení, že do sedla vede krásná silnice a tedy není nutné platit moc peněz. Taxikář prozřel až po prvním defektu :-). Přímo v sedle je refugio (útulna), kde se dá přespat. My jsme se ovšem vybičovali k mocnému fyzickému výkonu a ušli ještě asi padesát metrů za útulnu, kde jsme si postavili stan. Další den nás čekal nepříjemný úkol přesunout se se vším vybavením do dalšího postupového tábora. Ze sedla Zongo ležícího ve výšce 4800 m n. m. je to do Campamento Rocas ve výšce 5200 m n. m. nějakých 400 výškových metrů. Jistě si říkáte, že to není nijak výrazný výškový rozdíl, ale uvažte, že po cestě není ani jedna restaurace, ba ani jediný stánek se suvenýry! Jediné co jsme si mohli, respektive museli po cestě koupit, je vstup do národního parku, který od nás vyinkasovala bolivijská babka zákeřně číhající za kamenem. Těsně pod Campamantem začínal sníh, ale bylo nám lenošno sundávat batohy a dávat si mačky, takže jsme doskotačili do kempu jen tak na volno. Campamento Roca se sestává z jedné boudy a přilehlého stanu, kde osádka vaří jídla pro vrcholuchtivé gringy. Ubytování zdaleka nedosahovalo komfortu, na který jsme zvyklí, a tak jsme si postavili stan přímo vedle boudy. Správci kempu to bylo jedno, ale účastníci ostatních expedic byli tímto přístupem poněkud zaskočeni (a to netuší, že je to zdarma). Jelikož jsme do campamenta dorazili trapně brzy, vydali jsme se ještě do Campo Argentino ve výšce 5500 m n.m. Je to pohodová procházka po zasněženém hřebínku do opuštěného a sněhem zavátého refugia. Slunce krásně svítilo a Huaynu jsme měli jako na dlani. Po chvili kochání jsme sestoupili zpět do Campamento Roca. Večer jsme strávili přípravou na vrchol - tedy vařením a jezením. K našemu potěšení se před soumrakem začali údolím pod námi povalovat mraky, čímž krajina získávala na dramatičnosti.

Vrcholový den začínají všichni, co jdou s průvodcem (tedy všichni kromě nás), již v jednu v noci. My, co průvodce nemáme a rádi si přispíme, jsme vstali až ve tři. O půl čtvrté se pak začínáme soukat k vrcholu. Ráno bylo u stanu nezvykle teplo (asi -5°C) a teplota klesá až s přibývajícími výškovými metry. Největší zima byla před svítáním, kdy jsme byli ve výšce kolem 5900 m n. m. Pocitově jsme ji odhadli na - 16,5°C, což při slabém větru docela jde. Cesta na vrchol tzv. "normálkou" (v horolezecké terminologii výraz pro tu nejlehčí všemi opovrhovanou cestu) není nijak dramatická, podle očekávání vede pořád do kopce. Cestou jsme potkali tři výpravy, které výstup vzdaly a vrací se zpět. V jejich tvářích postrádáme nadšení a také časté zvratky kolem výstupové cesty naznačují, že si většina klientů cestovních agentur nedokáže pobyt v horském prostředí náležitě vychutnat. Krátce po svítání jsme se ocitli před klíčovým místem - ostrým vrcholovým hřebínkem, který spadá do několikasetmetrové hloubky. Na tomto místě jsme dohnali čtyři tříčlenné skupiny (vždy vůdce a dva klienti), co šly na vrchol ve stejný den. Klienti svými mnohdy nejistými pohyby situaci trochu komplikovali, a tak jsme část nechali nejdřív z hřebene sestoupit a ostatním se raději uhnuli. Také kolega Faust měl na hřebínku osobní minimum, ale vzhledem k tomu, že měl u sebe foťák, na vrchol musel, ať se mu to líbilo nebo ne. Na vrcholovém plácku jsme se chvilku kochali, udělali nějaké to foto a po zjištění, že tady už nám nenalejou, jsme začali sestup. Cesta zpět do Campamenta proběhla zcela podle pravidla, že z kopce se jde líp než do kopce. V Campamentu jsme si chvilku odfrkli, sbalili si svých pár švestek a vyrazili dolů do sedla Zongo. Tam se nám na poslední chvíli podařilo nalodit do autobusu, který nás zavezl až do La Pazu.  

Expedice začíná v jídelně na lapazské tržnici, kde vyváženou stravou doplňujeme potřevbé živiny. 

Už samotná cesta pod kopec nebyla bez komlikací.

Naše útulna (neboli refugio) v sedle Zongo.

Huyana Potosí od Campamenta Roca. Hlavní vrchol je ten víc vpravo.

Cestou do Campamento Roca.

Naše ubikace v Campamentu Roca.

Základem úspěchu ve velehorách je kvalitní strava...

...a tělo napumpované kokou.



Exklusivní výhled z naší ložnice.

Konečně vychází slunce.

Huyana Potosí vrhá stín do dalekého okolí.

Vrcholový hřebínek. Padat se tady nedoporučuje.

Společné vrcholové foto.


Pohled na západní část Cordillery Real.

Výhled z vrcholu na lagunu Jankho Khota a město El Alto.

Výhled směrem na Yungas - přechodové pásmo mezi Altiplanem a Amazonskou nížinou.

Technicky náročná místa na cestě prakticky nejsou.

Cesta dolů po ledovci. V dálce je další šestitisícovka Illimani.

Při sestupu si vychutnáváme výhledy na vrchol Huyany.

Po návratu z vrcholu do Campamenta upadla celá polovina výpravy do povýstupového kómatu.

Pohoda cestou ze sedla Zongo do La Pazu.

1 komentář:

  1. Já ti nevím...když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

    OdpovědětSmazat