Zapovězené dobrodružství v kaňonu Talampaya

úterý 24. - středa 25. 4. 2012

V severozápadním cípu Argentiny, na hranicích provincií San Juan a La Rioja se nachází hned dva národní parky, známější Ischigualasto (neboli Valle de la Luna - Měsíční údolí) a Talampaya se zajímavými pískovcovými skalními útvary.

Kolem Ischigualasto jsme projížděli v deštivém pondělním odpoledni a když jsme zjistili, kolik chtějí za vstupné do parku (100 pesos - 430 Kč!), raději jsme jeli dál. Stejně jsme v té mlze neviděli ani na cestu, natož pak na Měsíční údolí.

Po cca 100 km jsme ale dorazili k parku Talampaya, kde se překvapivě udělalo hezky a vypadalo to, že ani vstupné nebude tak vysoké. No, nebylo (40 pesos - 170 Kč), ale problém byl jinde. Samotný kaňon, který je cílem většiny návštěvníků, je od nánvštěvnického centra vzdálen asi 10 kilometrů. Tuto cestu není ale možné absolvovat vlastním autem nebo pěšky, ale pouze a jedině s exkurzí a průvodcem. Tato exkurze ale bohužel už není zahrnuta v ceně vstupenky, návštěvník se tak musí nechat svést - za 115 pesos nebo jet na kole - za 80 pesos. Naštvaní jsme tedy odráčeli pryč a pomalu se smiřovali s myšlenkou, že kańon neuvidíme. Když tu Juru napadla spásná myšlenka - půjdeme prostě ke kaňonu jinudy, přespíme ve stanu a ráno, než přijedou první turisti si kaňon prohlédneme sami. A jak řekl, tak udělal.

Sbalili jsme se a asi v šest odpoledne vyrazili rovinatou polopouští krajinou směrem ke kaňonu, který byl odevšad viditelný. Mysleli jsme, že do tmy, která tu padá okolo osmé, dojdeme až ke vstupu do kaňonu, ale za večer jsme ušli sotva dvě třetiny cesty. Museli jsme kličkovat mezi keříky v písčité půdě, ve které jsme se každým krokem propadali asi 5 cm hluboko. Za tmy jsme tedy postavili stan a nařídili budíka na sedmou, abychom vyrazili hned za svítání, které začíná okolo půl osmé.

Ráno jsme tedy vyrazili a ještě asi hodinu a půl šlapali písčitou půdou směrem ke kaňonu. Na začátku kaňonu jsme si prohlédli naučnou stezku okolo prastarých maleb vrytých do kamene a pak se pustili širokým kaňonem se 180 metrů vysokými růžovými pískovcovými stěnami dál. Neušli jsme ani 500 metrů, když jsme slyšeli první auto. Schovali jsme se za všudypřítomné kameny a keře a když přejelo, šli jsme dál. Za chvilku ale jelo další auto s turisty a pak další. No, abych to zhrnula, celkově jsme v kaňonu "na zapřenou" strávili asi 2,5 hodiny, z čehož jsme se minimálně hodinu a půl schovávali. Ale i tak jsme si to užili, alespoň měla naše vycházka sladkou příchuť zakázaného ovoce.

Cesta zpátky už ale tak radostná nebyla, museli jsme najít stan (nebýt GPS-ky, tak tam bloudíme ještě teď) a pak se vrátit k autu, což nám trvalo tak 4 hodiny. Celkově jsme v písčitém terénu ušli nečekaných 33 km. Cestu zpátky nám ozvláštnila místí fauna - zahlédli jsme 2 nebojácné lamy, krásnou růžovou ještěrku a několik "strašilek", které vypadaly jak větvičky místních keřů. A dokonce jsme po cestě viděli dva vzdušné víry, taková malá tornádečka, která se z ničeho nic se silným hukotem prohnala polopouštní krajinou.

Auto necháváme u skály, která slouží i jako orientační bod pro cestu zpět.

Tam v dáli je kaňon. Cesta je jasná - furt za nosem.

Počáteční optimismus.

Cestou bylo potřeba přebrodit řeku. Nebylo nutné použít našich plaveckých schopností.

Po několika hodinách chůze se kaňon nepatrně přiblížil.

Osamělá květina v moři písku.

Za úsvitu se blížíme do kaňonu.

Ráno jsme sledováni liškou. Asi se jí zdálo, že kulháme. Když jsme do půl hodiny nezhynuli, tak šla znuděně pryč.

Ústí kaňonu. Podezřívavě se štípeme zda se nejedná o fata morganu.

Ukázka umění původních obyvatel. Nebo znuděných správců parku.

Impozantní stěny kaňonu.

Roztodivný hmyz.

Nás basecamp se nám podařilo objevit jen díky satelitní technologii.

Tady někde přece měla vést červená turistická značka?

Cestou jsme pod starostlivým dohledem místních obyvatel.

Pouštní květena.

Polovina expedice na konci putování.