Čundr de América: května 2012

Důl Chuquicamata

pondělí 7. 5. 2012

V pátek večer jsme dorazili do hornického města Calama na severu Chile a dozvěděli jsme se, že exkurze do největšího povrchového měděného dolu na světě se konají pouze ve všední dny. Byli jsme tedy nuceni v tomto nehostinném hornickém městě uprostřed pouště strávit celý víkend. Naštěstí jsme měli dost práce jak na autě, tak na fotkách a článcích, takže jsme to nějak vydrželi a v pondělí odpoledne dorazili do kanceláře CODELCO (Corporación del Cobre de Chile), obrovského státního molochu těžícího měď a další nerosty, kterých má Chile požehnaně.

Autobus, sotva z třetiny zaplněný návštěvníky, nás dovezl do asi 20 km vzdáleného městečka Chuquicamata, ze kterého bylo všech 25 000 obyvatel v roce 2008 přesídleno do Calamy kvůli znečištění a mezinárodním normám. Tam jsme si vyfotili prázdné město duchů, kde dnes sídlí jen několik kanceláří společnosti a vyslechli si krátké povídání o zpracování měděné rudy na čistý finální produkt. Hornina obsahuje buď měděné oxidy, které se nacházejí spíše na povrchu, nebo sulfidy, které jsou ve větších hloubkách. Od typu rudy se liší i proces zpracování, který trvá buď 10 dní pro oxidy nebo 14 dní pro sulfidy.

Poté jsme odjeli přímo nad obrovský důl na vyhlídku, kde jedině mohou návštěvníci vystoupit z autobusu, a asi 10 minut zírali do díry pod námi. Důl je 1 km hluboký, 3 km široký a 4.9 km dlouhý. Rudu z hlubin dolu odvážejí obrovská auta, jejichž pneumatiky mají 4 metry v průměru. Jedno auto uveze až 400 tun materiálu a v dole jich pracuje celkem 94. Provoz těchto monster je velice drahý, jen nafty spotřebují 2 litry za minutu. Až si všichni návštěvníci tu velkou díru vyfotili, jeli jsme zpátky. Do továrny na zpracování rudy nás nepustili; ještě, že to bylo zadarmo!

Důl Chuquicamata byl otevřen v roce 1915, zanedlouho tedy bude slavit 100 let své existence. Plánuje se, že v roce 2020 se povrchová těžba zastaví, protože přestává být výnosná a zůstane pouze těžba podpovrchová. Nyní se denně vytěží 150 kilotun rudy a 392 kilotun hlušiny. Denně se prý vyrobí 2 500 tun čisté mědi ve velkých deskách, které se vyváží do celého světa, hlavně do Asie. V Chile se nezpracovává téměř nic. CODELCO tu zaměstnává 6 000 lidí a dalších 12 000 zaměstnanců tvoří různí dodavatelé.

Opuštěné "město duchů" Chuquicamata. V pozadí hromady vytěžené hlušiny.

Takto vypadá důl docela normálně, než si člověk uvědomí,...

....že ty drobné tečky dole v dole...

...jsou poněkud monstrózní náklaďáky.

Závod na zpracování mědi krášlí místní krajinu.

Surovina pro výrobu mědi s obsahem sulfidů..

.. a s obsahem oxidů mědi.

Gejzíry El Tatio

pátek 4. 5. 2012

Ještě ve čtvrtek večer jsme se vydali na strastiplnou 90-ti kilometrovou cestu ze San Pedra de Atacama na severu Chile ke gejzírům El Tatio, protože je prý nezbytně nutné vidět je ráno. Gejzíry leží v nadmořské výšce 4300 m n.m., takže jsme během noci na parkovišti u gejzírů pěkně vymrzli a z vysokohorské nemoci nás pobolívala hlava, přestože jsme už párkrát v takové výšce pobývali.

Za ranního šera jsme se každopádně přesunuli na gejzírové pole spolu s dalšími desítkami turistů, kteří ráno přijeli ze San Pedra s oficiální exkurzí. A nestačili jsme žasnout. Různě velké gejzíry kolem nás bublaly, vystřikovaly vodu o teplotě okolo 80°C, vypouštěli horkou páru, přestože povrchová voda kolem byla ještě zamrzlá. A my fotili a natáčeli jako o život, přestože nám před východem slunce málem umrzly prsty. Po východu slunce se naštěstí oteplilo a gejzíry s vystupující párou vypadaly snad ještě lépe.

Během další půlhodiny, kdy už turistické exkurze odjely, se kolem gejzírů, jako jednoho z mála zdrojů vody v oblasti, začaly rojit lamy vikuně, různí ptáčci a viskače - takový malý králík s kočičím ocasem, poskakující jako klokan.

My jsme si v jednom z gejzírků u cesty uvařili vajíčka na tvrdo k snídani a pozorovali, jak se pára z gejzírů v oteplujícím se dopoledni zmenšuje. Správci parku měli pravdu, gejzíry je potřeba vidět ráno!

Vikuně se spokojeně pasou. Netruší, že se pod povrchem, přímo pod jejich nohama, čerti žení.

Jezírka mimo dosah termálních vod zdobí po ránu led.

Tady to bublá, ale hned vedle je ještě jinovatka.

Konečně vychází slunce a rozmrazuje mimo jiné i autora této fotografie.

Pěkně jsme se tu napařili.

Pták s dokonalým maskováním do sirných plání.

Los Flamencos

čtvrtek 3. 5. 2012

Nedaleko turistického pouštního města San Pedro de Atacama na severu Chile ve výšce 2440 m n.m. leží Salar de Atacama, jakási solná poušť. Neplést prosím s pouští Atacama, která je na pobřeží Chile jihovýchodně od San Pedra, i když by se dalo říct, že sever Chile je prostě jedna velká poušť. Někde je totálně vyprahlá, někde roste aspoň tvrdá a suchá tráva, na které se pasou lamy vikuně - menší příbuzné klasických lam. Na některých místech ještě nikdy nepršelo a na jiných zajišťují jedinou vláhu mlhy zvedající se od pobřeží.

V nehostinné krajině Salaru de Atacama leží národní park Los Flamencos pojmenovaný podle plaměňáků, kteří tu žijí. U malé Laguny Chaxa jižně od San Pedra se vyskytují hned tři druhy plameňáků a další ptactvo. V okolí Salaru prakticky nikdy neprší a voda nasycená minerály tu vyvěrá z podloží. Většinou tvoří pouze jakési slané "kameny", ale když steče do místa s nepropustnou horninou, vytvoří se malá laguna. Až 96 % vody se z ní odpaří, ale zbytek vytvoří nesmírně citlivý ekosystém tvořený vodními organismy, ptactvem, několika drobnými plazy a savci.

Plameňáci jsou zvláštní, vývojově velmi staří ptáci. Celé dny procházejí svou malou lagunu a v bahně hledají něco k snědku. V zobáku mají filtr, který jim pomáhá oddělovat potravu od zbytků bahna. Mimochodem, věděli jste, že plameňák nedokáže otevřít zobák na více než jeden centimetr?!? Okolo laguny Chaxa žijí tři druhy plameňáků (Chilský, andský a Jamesův), lišící se barvou peří, nohou a pařátků. My jsme je ale nebyli schopni rozeznat, napoprvé nám připadali všichni stejní a při bližším pohledu zase každý úplně jiný...

Na Salaru de Atacama se těží klasická kuchyňská sůl (ano, to jistě není překvapením), ale také spousta dalších solí používaných v chemickém průmyslu nebo jako hnojiva. Dokonce se tu prý vytěží dvě třetiny veškeré světové potřeby lithia, které se používá při výrobě baterií. Při pohledu na nekonečné slané pláně pod Andami si myslím, že mohou těžit ještě dlouho...

Chodníček k laguně s plaměňáky.

Salina, tedy solná pláň, vypadá jako oraniště. Avšak nikoli orba, ale vzlínání slané vody zrůznilo tuto planinu.

Salina při pohledu zblízka. Je vidět krystalickou sůl. Jaké to překvapení!

Nevábné potůčky tekoucí z (nebo do) saliny.

Laguna s plameňáky. V pozadí se tyčí vulkán Licancabur.

Plameňák se na svůj obraz ve vodě dokáže dívat celé hodiny.

K vidění je i jiné ptactvo, než plameňáci.

Ještěrky mají asi také rády slaná jídla.

K obědu bude kobylka ve slaném nálevu.

Tito ptáci se usadili v tak nehostinném kraji asi proto, že se jim všude jinde smáli pro jejich podivný zobák.

Cafayate

sobota 28. 4. 2012

Městečko ležící v údolí dvou řek uprostřed jinak suché krajiny patří díky svým vinicím mezi velmi oblíbené cíle jak domácích návštěvníků z Argentiny, tak zahraničních turistů. Údolí leží v nadmořské výšce 1700 metrů a jeho vinice jsou tudíž jedny z nejvýše položených na světě.

V městečku je několik desítek bodeg, neboli vinařství, které se dají navštívit. Bohužel tu tradice vinařství není taková jako na jižní Moravě, takže na příjemnou ochutnávku ve sklípku se zpěvem a klobáskou jsme museli zapomenout. Navštívili jsme jednu menší bodegu, kde nás slečna rychle provedla kolem lisů a nerezových tanků a ukázala nám sklep, kde zrají červená vína v sudech a následně v lahvích. Ve sklepě bylo asi 20°C, což mě totálně šokovalo. Pak jsme dostali ochutnat všechny 3 odrůdy, které v této bodeze zpracovávají - bílé Torrontés, které mi moc chutnalo, protože je to takové lehké ovocné víno, pak červený Malbec, který byl taky dobrý, protože neměl moc tříslovin a nakonec Cabernet Sauvignon, který mi už tak nechutnal. Jura jakožto řidič ochutnával pouze sporadicky.

Chile i Argentina jsou velkými producenty vína, které se dnes již vyváží do celého světa. V různých oblastech se tu pěstují odrůdy, které v Evropě nejsou. Vína jsou tu celkem levná, běžně si kupujeme celkem dobré lahve za 60 - 80 Kč. Chile má v pěstování vína výhodu velké izolovanosti celé země díky dlouhému pobřeží na jedné straně a vysokým horám na straně druhé. Nemá tudíž prakticky žádné škůdce a mnoho původních evropských odrůd bylo díky tomu v Chile zachráněno.

V Argentině jsme navštívili také jednu bodegu v městečku Chilecito spolu se zájezdem důchodců z východní Argentiny. Překvapilo nás, že ač se většina zájezdu zúčastnila prohlídky, ochutnávku vynechali a šli rovnou nakupovat! Zato my jsme zvolili opačný postup, ochutnali jsme všechny 2 odrůdy, které nám byly nabídnuty v různých kategoriích a ročnících. Dohromady to bylo asi 8 vzorků, takže jsme odcházeli s dobrou náladou;)

Útroby bodegy v Chilecito.

Argentinský sklepmistr. To není značka vína, ale tento chlap.

Závěrečná ochutnávka v bodeze v Chilecito. Nikdo z důchodců kupodivu nebyl ušlapán.

Na první pohled obyčejný vinohrad....

...ale na druhý pohled je často vidět umělá závlaha.

Bodega v Cafayete, kde měli tu čest přiopít Věrku.

Vše září novotou.

Uvažujeme, jestli se nám takovéto praktické balení vína vejde do auta.

Věrka se svědomitě ujala nelehkého úkolu ochutnat každou láhev.

Salta

neděle 29. - pondělí 30. 4. 2012

Hlavní město stejnojmenné provincie si říká Salta la Linda, neboli Kráska Salta. Je pravda, že oproti jiným městům severozápadní Argentiny, je centrum Salty pěkně zachovalé se svými koloniálními domy a dvěma velkými kostely. Leží také v zeleném údolí ve výšce 1190 metrů nad mořem, což je v jinak vyprahlé a vysoko položené krajině jedinečná oáza. Oproti jiným jihoamerickým městům ale Salta není nijak zázračná.

Dva kostely, růžová katedrála na hlavním náměstí s nablýskaným interiérem a působivý barevný exteriér kostela svatého Františka, jsou jejími největšími památkami. Salta má i pěkné náměstí s podloubími, parčíkem a orchestřištěm z 19. století.

Nás ale na Saltě zaujali spíš její obyvatelé. Mnohem více než v jiných městech jsou tu lidé menší, tmavší - no zkrátka indiánčtější. Taky jsme se tu poprvé setkali s kokou. Fascinovaně jsme zírali na nadité tváře chlapíků žvýkajících kokové listy, na babky přebírající koku na tržišti ve velkých pytlích a na všudypřítomné obchodníčky prodávající kokové lístky v malých igelitových pytlíčcích. Později jsme se setkali i s kokovým čajem a bonbóny, kterými jsem se následně pokoušela vcelku neúspěšně zmírnit bolest hlavy jako jeden z příznaků vysokohorské nemoci.

V Saltě jsme strávili 2 dny hlavně proto, že jsme přijeli před svátkem práce, který se tu slaví stejně jako u nás 1. května. Moudrá prezidentka Christina udělila svým občanům volno i v pondělí a tak se město a jeho okolí hemžilo nejrůznějšími oslavami svátku práce. My v neděli navštívili Concurso National de Caballos Peruanos de Paso, jakési předvádění koní před jejich prodejem následující den. Nejprve se dopoledne na koních klusajících mimochodně předváděly děti. Kluci i holky od tří (!) do 12-ti let s koníky před tribunou absolvovali krátký slalom a pak všichni společně za zpěvu jakési tradiční písně pochodovali na děkovačku proti tribunám zaplněným pyšnými rodiči a prarodiči.

Odpoledne běhali koně v jednotlivých kategoriích okolo stadionu a soutěžili v nejlepším mimochodném klusu, postoji a kdoví ještě v čem. Pro nás to moc zábavné nebylo, přišlo nám, že všichni běží tak nějak stejně, ale místní to opravdu prožívali, zaškrtávali si v programu nejlepší koně z každé kategorie a napjatě sledovali vyhlášování vítězů. Každopádně to asi nebyl jednoduchý závod, protože koně po čtyřech kolečkám v jednom a čtyřech ve druhém směru byli úplně schvácení, až jim pěna lítala od pusy. Pro nás byly ale největším zážitkem tradiční postroje koní a kostýmy jezdců, kteří všichni poctivě běhali v kožených botách a barevných pončech z lamí vlny.