San Antonio de los Cobres

úterý 1. 5. 2012

Na prvního máje, který i v Argentině slaví jako svátek práce (Día de Trabajadores), jsme se moc nezahřáli. Vyrazili jsme totiž do městečka San Antonio de los Cobres na severovýchodě Argentiny nedaleko chilské hranice, které leží ve výšce 3775 m n.m.

Po cestě do tohoto horského městečka jsme pozorovali turistický "Vlak do oblak" (Tren a las Nubes), který je hlavní atrakcí v těchto místech. Vlak projíždí měnící se krajinou z hlavního města stejnojmenné provincie Salta (1190 m n.m.) až k viaduktu La Polvorilla ležícím ve výšce 4200 m n.m. Městečko San Antonio leží nedaleko viaduktu a kromě těžby zlata a mědi žije hlavně z turistického ruchu. Vlak plný turistů tu totiž asi na 20 minut zastavuje a místní se můžou přetrhnout, aby prodali svoje výrobky převážně z lamí vlny. Na hranicích Argentiny a Chile už žijí převážně původní indiánští obyvatelé tmavší pleti a menšího vzrůstu, kteří často žvýkají koku. Není divu, bělochům se v těchto výškách moc nedaří. Krajina kolem San Antonia také není příliš přívětivá. Je tu sucho, přes den teplo, v noci mrzne a na té trošce trávy se uživí maximálně lamy.

My do městečka přijeli trochu dříve než vlak a šli se (velmi pomalu) k nádraží podívat. Nádraží stálo na mírném kopečku a my měli co dělat, abychom se tam vyškrábali. Nebyli jsme sice v takové výšce poprvé, ale byla to naše první vysokohorská procházka delší než 5 minut. U nádraží se asi 10 minut před příjezdem vlaku začaly dít divy. Místní (převážně) ženy přinášely k vlaku rance se svými výrobky, některé měly i žehlíci prkna, aby svoje zboží nemusely rozkládat na prašné zemi. Další přišli s malými grily a opékaly klobásky nebo tortilly (kukuřičné placky, moc dobré!). Děcka se snažily prodávat kameny, které našli v nedalekých dolech jejich tatíci nebo za malý poplatek turistům zpívaly. Prostě totální chaos, umocněný davy "gringů", právě vystoupivších z vlaku.

Když průvodčí začali shánět turisty zpátky do vlaku, situace se obrátila. Holky rychlostí blesku uklidily žehlící prkna, rance i grily, takže jsem si málem nestihla koupit ponožky z lamí vlny, které jsem chtěla. Nádraží se během 10 minut totálně vylidnilo a život mohl jít dál ve starých kolejích.

Nedaleko San Antonia jsme u cesty přespali. Byla to naše zatím nejstudenější noc, k ránu bylo - 6°C! Voda v kanystrech byla zamrzlá a naše ruce, nohy i nosy jakbysmet.

Asfalt je v techto končinách neznámý pojem.

Cesta ze Salty se vine údolím kolem řeky.

S přibývající výškou přibývá i kaktusů.

Po jednom z viaduktů si to zrovna šine Tren a las Nubes.

Železniční trať je pod neustálým dohledem.

Nádraží v San Antoniu.

Klid před turistickou bouří.

Vlak zastavil a gringové se vydali na nákupy.

Vlak odjel a prodejci to balí.

Viadukt La Polvorilla.

V noci trochu přituhlo.

Ráno jsou brody přes řeku ještě částečně zamrzlé.

Klasická jihoamerická roleta. Jakž takž komfortní jízda je až od rychlosti 60 km/h.

Okolní krajina přiliš nebují vegetací. V dálce se rýsuje solná pláň.