El Choro trek

čtvrtek 24. - neděle 27. 5. 2012

Jeden z nejpopulárnějších treků v Bolívii je zajímavý tím, že se (kromě první hodiny chůze) prakticky stále klesá. Cesta vede z La Cumbre (4725 m), vzdáleného asi půl hodiny jízdy od La Pazu, do vesničky Chairo (cca 1200 m). Dříve se k soše Krista v La Cumbre muselo jet po prvním, relativně bezpečném, úseku  nechvalně proslulé silnici smrti, dnes se ale jezdí po krásné asfaltce s výhledy hned na dvě přehrady zásobující La Paz vodou.

My jsme na trek vyrazili už ve čtvrtek ráno, ale než jsme se sbalili, nakoupili jídlo, přejeli colectivem (dodávkou, co slouží jako autobus) přes celé město, domluvili další colectivo do La Cumbre a počkali slíbených 20 minut (tzn. 45 minut) do jeho odjezdu, byli jsme ve výchozím bodě někdy ve tři odpoledne. Jelikož v těchto podnebných šířkách se po šesté hodině stmívá, měli jsme co dělat, abychom do tmy došli alespoň do 3600 m. Jinak by se totiž našim spolutrekařům, Lence a Faustovi (ještě neaklimatizovaným) špatně spalo.

Fausta hned u registrace napadl geniální nápad - ukecal místího správce parku, aby nás za 40 Bolíviánů (120 Kč) pick-upem vyvezl do nejvyššího bodu treku - Abra Chucura ve 4859 metrech. Ušetřili jsme si tak minimálně hodinu chůze a zbytek dne už jsme mohli jen klesat...

První část cesty vedla serpentinami pod vrcholky hor pokrytými sněhem, potkávali jsme místní obyvatele se stády lam, ovcí a koz. Kolem rostla převážně tvrdá suchá tráva a po nebi (nad námi i pod námi) se honily mraky. Večer jsme došli do vesnice Chucura (3620 m), zaplatili 20 Bol/os (60 Kč) za registraci a 10 Bol/os (30 Kč) za místo pro stan. Krajina už se začínala trochu měnit, u domků rostly obrovské keře durmanů a na místním hřišti se pásli koně a oslíci.

Ráno se naše 4-členná skupinka rozdělila - kluci vyrazili na aklimatizační túru do vedlejšího údolí a my holky pomalu vyrazily dál po cestě směrem Challapampě (2820 m), která měla být vzdálená 3 hodiny cesty. Ke kempu v Challapampě jsme k našemu překvapení dorazily už za hodinu a půl chůze, takže jsme v dlouhém odpoledni navázaly družbu s místní správkyní. Byla to 25-ti letá Kečuánka se dvěma malými dětmi, dvouletým (zrovna nemocným) Ubertem a roční Helen. Malá Helen byla celkem roztomilá, nechala se od Lenky i pochovat, ale bohužel zapáchala víc než jejich kocour, kterého jsem si raději chovala já. Správkyně nám vyprávěla o svém životě. Maminka bydlí ve 3-hodiny vzdáleném Choru, sestra se 12-ti (!) dětmi v Chucuře, kde jsme spali tuto noc. Bratra má v La Pazu, ten má děti jen tři. Manžel ji opustil, takže na obě děti zůstala sama. Jednou za rok jdou pěšky do La Cumbre a pak se svezou do La Pazu. Tam nakoupí léky, kosmetiku, oblečení pro děti vlnu, ze které pak plete další oblečení. Doktora v oblasti nemají. Když žena rodí, pomáhá jí matka.

Druhý den šel malý Ubert s babičkou k doktorovi do La Pazu. Půjdou pěšky do Chucury, tam přespí a druhý den dojdou až na colectivo v La Cumbre. Zlatá lékařská péče Evropě!

Třetí den treku jsme měli v plánu co nejdelší, abychom aspoň trochu dohnali ztrátu předešlého dne. Před polednem jsme dorazili k mostu El Choro (2200 m), který dal celému treku jméno. Krajina kolem byla opět jiná. Plno zeleně, různých květin a spousta malých potůčků a vodopádků. Pak ale nastalo překvapení. Od mostu jsme šli asi hodinu do celkem strmého kopce!!! Ještě ke všemu na nás svítilo, takže jsme nahoru vylezli úplně zničení. To jsme tedy na treku, který má pouze klesat, nečekali.

Další část cesty jsme šli po úbočí kopce, kde se občas otevřely krásné výhledy na údolí pod námi. Cesta chvíli klesala, chvíli stoupala a tak to mělo být prakticky až do konce treku. Večer jsme došli do Kusullunani - San Francisco, kde jsme postavili stany a dojedli poslední zásoby. Ráno jsme vstali brzy, protože nás čekala cca 3-hodinová cesta do Sandillani (2050 m), kde nám dobrá paní usmažila vajíčko a prodala pár banánů, které tu kolem rostou. Za další 2 hodiny jsme sestoupili až do konečného bodu treku, vesničky Chairo, která leží v pouhých 1200 m n.m.

Vesnička Chairo je pravděpodobně živa jenom z toho, že na tu končí tak populární trek. Všude pěkné domy i auta. Není se čemu divit, za dopravu do 23 km vzdáleného města Coroico, ze kterého jede autobus, si účtují 150 Bol (450 Kč) /auto. Z Coroica jsme se svezli autobusem zpátky do La Pazu za 20 Bol/os (60 Kč) a to i s nedělní přirážkou. Cesta zpátky do nějakých 4000 m n.m. trvala 3 hodiny, s čímž jsme nepočítali a málem zemřeli hlady. Naštěstí to večer zachránilo obligátní kuře s rýží, ze kterého tentokrát nezbyla nikomu ani kostička:).

Prvních pár kilometrů jsme si poněkud ulehčili. Dál už musíme po svých.

Začátek treku. Oblačnost byla vpravdě proměnlivá.

Jsme pod neustálou kontrolou.

Trek vede po staré incké stezce. Na některých úsecích si dali Inkové záležet.

Ranní dopravní špička ve vesnici Chucura.

Vedlejší údolí - cíl našeho aklimatizačního výletu.

Dosažená výška nic moc...

...zato výhledy parádní.

Údolí, kterým vede El Choro trek.

Vesnička Chucura.

Bivak v Challapampě.

V poledne si dopřáváme pořádnou baštu.

Místní omladina - Uberto a Helen.

Cestou dolů...

...přibývá vegetace.

Důležité je zvolit dobrou trekovou obuv. Do vlhka nejlépe tzv. průtokáče.

Kolem cesty je i několik dolů.

Kvalita mostů není vždy zcela optimální.

Hurá, budou vánoce!

Euforie v taxíku z vesničky Chairo. Dál už nemusíme po svých!