Čundr de América: Džungle v Parque National Madidi

čtvrtek 5. - sobota 7. 7. 2012

Výpravu do džungle nedaleko města Rurrenabaque jsme absolvovali s agenturou Mogli Jungle (www.mogli-jungle.com), kterou provozuje Češka Tereza. S ní a dalším Čechem žijícím v Rurre, Zdenkem, jsme k naší radosti náramně pokecali už den předtím. Hovězí guláš a nějaký ten kalvádos na stole samozřejmě nechyběli.

Ve čtvrtek ráno jsme se tedy sešli v kanceláři agentury Mogli, zaplatili a pobalili moskytiéry a jídlo. Cena výletu na 3 dny byla cca 4500 Kč pro oba, což zahrnovalo služby průvodce a kuchařky, jídlo (na naše poměry vskutku luxusní), lodní dopravu po řece Beni i Quiquibey a vstup do národního parku. Někdy po deváté se na loďku naložili všechny nezbytnosti, Tereza i Zdenek nám zamávali a my vyjeli po řece Beni směrem do pralesa.

Asi za 2 hodiny jsme zmrzlí a vyfoukaní z rychlé jízdy dorazili do indiánské vesnice Asunción na břehu řeky Quiquibey. Tak jsme museli počkat na našeho průvodce. Čas v nevlídném mrholení jsme si krátili baštěním grepů z místních zdrojů a brouzdání se po vesničce. Pak nás jeden po evropsku oblečený obyvatel provedl po obci, kde místní ukazovali, jak vyrábí předměty své denní potřeby z lokálních zdrojů. Viděli jsme výrobu nádob a vějířů z palmových listů, stloukání rýže a stařenku předoucí bavlnu malým ručním přadénkem. Mezitím se k nám připojil náš průvodce, Sandro, sympatický indián mluvící pouze španělsky. Pak jsme dostali oběd a vyrazili do pralesa nedaleko vesnice. Kousek za vesnicí místní pěstují yucu, papáju a banány, kterých je tu mnoho druhů a rozlišují se bananas - ty jsou přímo na jídlo a platanos, které se používají na vaření. V pralese jsou pro nás exotické stromy, liány a hmyz. Mnoho stromů v pralese má léčivé účinky. Například kořeny palmy acai se používají proti anémii, vnitřní část kmenu pralesní papájy papaillo je účinná proti zánětu slepého střeva a kůra stromu evanto je dobrá na bolesti žaludku a proti průjmu. Zvířat jsme moc neviděli, jsou dobře schovaná, ale průvodci poznají, kde se ve větvích prohání například opice a umí zvířata "lákat" různým pískáním či voláním. Před setměním jsme se vrátili do vesnice, nachystali si spaní pod střechou a moskytiérou a dostali super večeři.

V pátek ráno jsme brzy vstali, sbalili se a pak hodinu čekali na snídani. Asi je běžné turistům říct, že se vyráží v devět, aby se alespoň v deset opravdu vyrazilo. My byli ale správně po česku přesní, a tak jsme si museli počkat. Po desáté jsme tedy nasedli na loďku (k našemu úžasu s námi nejel pouze průvodce a řidič loďky, ale i kuchařka, takže o naše žaludky mělo být i nadále dobře postaráno) a jeli asi 2 hodiny dál proti proudu řeky Quiquibey. Cesta po řece byla asi to nejlepší, co nás v pralese potkalo. Jeli jsme na naši žádost pomalu a viděli kajmany, desítky ptáků, jejichž jména si samozřejmě nepamatujeme a dokonce jaguára, kterého prý spatří jen málokdo. Před polednem jsme dorazili na pláž, kde poletovala spousta motýlů neskutečných barev. Kemp byl jen 30 metrů od pláže, takže jsme mohli motýly fotit a natáčet dosytosti. Kemp byl správně pralesní, dřevěná konstrukce pokrytá igelitem proti dešti, stolek pro kuchařku z větví a jídelní stolek na zemi z obrovských banánových listů. Po příjezdu jsme šli na dřevo na oheň, ale ukázalo se, že najít v pralese suché nezpráchnivělé dřevo je nadlidský úkol. Posbírali jsme tedy aspoň ty kousky, které se nám nerozpadaly v ruce a k našemu úžasu i hořely! Na chvilku jsme šli do džungle a pak zpátky do tábora na oběd, už jsme měli hlad jako vlci. K našemu překvapení kuchařka vařila na plynu, který jí dovezli z jiného tábora. Pralesní restaurace jak vyšitá. Po obědě jsem se šla uklidit pod moskytiéru, abych alespoň pár minut unikla protivnému všudypřítomnému hmyzu. Před setměním jsme na další procházce měli štěstí, v korunách stromů jsme zahlédli několik opic. Po večeři jsme vyrazili na večerní procházku džunglí, viděli jsme několik pavouků a po cestě zpátky zmokli na kůži. Zalezli jsme si tedy pod moskytiéru, odehnali asi milion můr, které se všude najednou vyrojily, a celou noc poslouchali déšť bubnující do igelitové střechy.

V sobotu ráno sice déšť ustal, ale výrazně se ochladilo a řeka stoupla tak, že včerejší motýlí pláž nebyla ani vidět. Místo plánovaného ranního výšlapu na papoušky jsme po palačinkách k snídani (!) sbalili moskytiéry i kuchyni a vyrazili zpátky do vesnice Asunción. Cesta byla vskutku dobrodružná, rozvodněná řeka s námi občas zacloumala a spustil se nepříjemný studený déšť. Po cestě jsme nabrali další obyvatele pobřežních obydlí a okolo desáté dorazili do vesnice, kde jsme ochutnali kokos, poleželi si v hamace a Jura zaujal místní veselé děti svým foťákem. Po obědě jsme čekali na člun, který nás měl dovést zpátky do Rurre. Dlouho ale nejel a i místní se začali obávat, že díky rozvodněné řece člun dnes prostě nepřijede. Naštěstí dorazil okolo druhé hodiny, nalodili jsme se a za necelé 2 hodiny přijeli vymrzlí zpátky do města. Okamžitě jsme se přesunuli k Tereze do konceláře a vzali zavděk teplým čajem a sušenkami. Na počasí jsme během našeho výletu štěstí neměli, takhle chladno tu bývá jen párkrát do roka, ale jinak naše první seznámení s pralesem proběhlo na jedničku.