Čundr de América: Autem po bolivijské "silnici smrti"

neděle 15. - středa 18. 7. 2012

Na proslulé "silnici smrti" jsme se ocitli vlastně náhodou. Původně jsme se domnívali, že silnice, která byla vyhodnocena jako nejnebezpečnější na světě, vede pouze z La Pazu (3660 m n.m.) do Coroica (1715 m n.m.). Dnes je tento úsek kompletně pokryt asfaltem a cesta klesá v pozvolných serpentinách. V Rurrenabaque (105 m n.m.), v amazonské nížině jsme se ale dozvěděli, že "silnice smrti" není pouze tento krátký usek, ale že vede z nedalekého Yucuma, přes Caranaví (600 m n.m.) a Coroico až do hlavního města La Paz. Protože jsme už v Rurrenabaque byli a to i s autem, nezbylo nám nic jiného, než se po této nebezpečné cestě vydat.

"Silnice smrti" je nebezpečná z několika důvodů. Jelikož vede přechodovým pásmem "Yungas", kde často prší, hrozí tu sesuvy příkrých svahů. Silnice je samozřejmě nezpevněná, jakýkoliv povrch je dříve či později stržen. Cesta je úzká, často rozbahněná a neexistují tu svodidla. Na většině úseků se jezdí vlevo, aby řidič jedoucí při okraji srázu směrem do nížiny, dobře viděl okraj silnice, která často příkře spadá do bezedné hlubiny, odkud se živý vrátí jen málokdo. To všechno by nebylo tak hrozné, kdyby na silnici nebyl takový provoz. Denodenně tu projedou stovky aut, autobusů a hlavně kamionů. A nemusím snad ani připomínat, že všichni jezdí "po bolívijsku", tedy jako blázni a klakson je snad používanější než brzdy. Není tedy divu, že prakticky každý týden ze silnice někdo sjede přímo do řeky nebo do bezedného údolí.

My jsme "silnici smrti" projeli pomalu, ale jistě. První úsek z Yucuma do Caranaví byl asi nejhorší kvůli husté mlze a občasnému dešti. Silnice byla rozbahněná a koleje od kamionů hluboké. Další část cesty se opravovala, takže jsme museli druhý den čekat od 6:00 až do 16:00, než příslušný usek otevřeli. No, ještě že máme v autě vždycky zásoby jídla! Z Caranaví do Coroica, po uzké cestě vedoucí těsně nad hlubokým udolím jsme museli jet za tmy, protože v Bolívii se momentálně stmívá okolo půl sedmé. Po cestě jsme potkali minimálně 40 kamionů a dvakrát tolik osobních aut. Nejhoršími okamžiky bylo vyhýbání se s auty jedoucimi v protisměru. My jsme místo na vyhnutí hledali v dostatečném předstihu a radši chvíli počkali až protijedoucí vozidla projedou. Jeli jsme tak sice pomaleji, ale zato bezpečněji, než řidiči autousů, kteří snad zastavení mají výslovně zakázáno a tak jedou opravdu jako o život (bohužel nejen svůj). Na asfaltovou cestu před městem Coroico jsme dorazili okolo osmé, našli jsme si místo na spaní a poslední pohodový usek do La Pazu nechali na ráno. "Silnici smrti" jsme tedy úspěšně zdolali za dva a půl dne, z toho 15 hodin čistého času za volantem.