Čundr de América: června 2012

Dámská jízda v Cochabambě

pondělí 28. 5. - pátek 1. 6. 2012

Zatímco pánská část naší dočasně 4-členné výpravy vyrazila zdolávat šestitisícovou horu Huayna Potosí, něžnější polovina výpravy - tedy já a Lenka - vyrazila do Cochabamby. Toto město jsme se vybraly ze dvou důvodů. Je to relativně blízko La Pazu, 385 km, a je tam teplo. Cocha, jak jí místní přezdívají, totiž leží v nadmořské výšce 2558 m n.m.

No, aspoň v jednom jsme měli pravdu, teplo v Cochabambě bylo. Se vzdáleností to tak snadné nebylo. Podle rozdílu nadmořských výšek jsme se domnívaly, že pojedeme vlastně pořád z kopce, ale nebylo tomu tak. Musely jsme totiž překonat pás Cordillery Central, který se zdvihá až do výšky 4500 m. Cesta se nám tedy protáhla až do úterka.

V Cochabambě jsme jako správné turistky navštívily archeologické muzeum. Přestože některé exponáty byly celkem zajímavé (mumie nebo uměle protáhlé lebky původních indiánů), absence jakýchkoliv popisků v jakémkoli jazyce kvalitu muzea značně snižovala. Největší zajímavostí Cochabamby je bílá socha Ježíše Krista (Cristo de la Concordia) tyčící se na kopci nad městem. Aby turista zhlédl tuto zajímavost, musí se vyšplhat 265 metrů nad město a to buď po 1250-ti schodech nebo lanovkou. My jsme zvolily druhou možnost, neboť náš výlet do Cochabamby měl být především relaxační. Socha Ježíše je o několik centimetrů vyšší než v Riu de Janeiru, na což jsou Bolívijci náležitě pyšní. Socha měří 34.2 m a byla ve své době největší na světě. Dnes už to ale není pravda, Poláci již mají vyšší sochu.

Jeden den jsme se také vydaly k nedaleké přehradě blízko obce La Angostura. Naivně jsme si myslely, že se budeme koupat a opalovat. Voda byla ale tak příšerně špinavá, že nás chuť na koupačku rychle přešla. Na opalování zase nebylo ani místo, ani teplota, takže jsme dopoledne strávily na zahrádce v restauraci, kde jsme pak ochutnaly ryby z přehrady.

Kromě jmenovaných turistických atrakcí, byl náš výlet hlavně o nakupování (v Cochabambě je prý největší trh v celé Bolívii, náležitě jsme toho využily), dobrém jídle a dobré kávě. Důkladně osvěženy, s taškami plnými suvenýrů, jsme v pátek večer dorazily zpátky do El Alta, kde už na nás čekali kluci, na rozdíl od nás zničení a hladoví z náročného výstupu.

Přejezd přes Cordilleru Central.

katedrála v Cochabambě

Dopravní prostředky hrají všemi barvami.

Indiánské mumie v archeologickém muzeu.

Takhle si dříve indiáni upravovali hlavičky. Pro krásu se musí trpět v každé civilizaci!

Lenka v lanovce nad Cochabambou.

Cristo de la Concordia, ve své době nejvyšší socha Ježíše na světě.

Banánů bylo vždy dostatek.

Náš výlet byl především o nakupování...

... a dobrém jídle...

...v luxusních restauracích ;)

Tradiční bolivijská sprcha; na její viditelně nedostatečnou izolaci bude Lenka ještě dlouho vzpomínat...

Něco na zchlazení

čtvrtek 21. 6. 2012

Už už jsme se chystali publikovat fotku našeho teploměru, na kterém je - 12°C jako nejchladnější noc, kterou jsme na cestě zažili - a to hned dvakrát. Pak jsme ale na naprosto nečekaném místě, u silnice mezi městy Uyuni a Potosí, v nadmořské výšce směšných 3850 m, zažili teplotu ještě nižší, a to - 15°C!!!

Kromě našich nosů lezoucích z péřových spacáků, nám zamrzl benzín v přívodní hadičce k topení, takže jsme si v mrazivém ránu nemohli ani zatopit. Jediné, co mrazem neztuhlo, bylo naše odhodlání jet se zahřát do tropů.


Bohužel náš palubní teploměr měří vnitřní teplotu jen do -10°C.

Jezero Titicaca

středa 23. 5. 2012

Mýty opředené jezero jsme navštívili v rámci jednodenního výletu z La Pazu v kompletním čtyřčlenném složení - tedy Lenka, Věrka, Faust a Jura.

Jezero leží v nadmořské výšce 3820 m n.m., je 230 km dlouhé a 97 km široké. Jeho hloubka nebyla ještě uspokojivě změřena, každopádně náš průvodce tvrdí, že dosahuje 457 m. Veškeré civilizace žijící na březích tohoto jezera mu přikládaly mystický význam. Před inčtí obyvatelé měli za to, že z jezera pochází jak slunce, tak jejich bílý král/bůh Viracocha. Inkové věřili, že z hlubin jezera se zrodila jejich civilizace. Mezi Španěly, kteří tuto oblast dobyli, zase kolovaly legendy o inckém zlatě potopeném na dně této mystické vodní plochy.

My jsme břehy jezera Titicaca navštívili z jeho jihovýchodní bolívijské strany na poloostrově u vesničky Taraco. Na břehu lidé díky specifickému klimatu pěstují obilí, brambory nebo další nám neznámé plodiny a chovají krávy či prasata. Nad jezerem se vypínají majestátní vrcholky Cordillery Real, takže cvakání našich spouští nebralo konce.

Výškový rekord tří z pěti členů výpravy!

neděle 3. 6. 2012

V neděli jsme vyrazili na kopec Chacaltaya nedaleko El Alta (4060 m n.m.), které je dnes prakticky součástí La Pazu. Cesta to nebyla snadná, ale nakonec jí naše expediční vozidlo i s celou čtyřčlennou expedicí zvládlo. Do 5265 m n.m. vyjelo za necelé dvě hodiny. Toto číslo se tedy stává výškovým rekordem jednoho člena naší výpravy - expedičního vozidla.

Ostatní členové expedice, tedy Lenka, já (Věrka), Faust a Jiřík vyšlapali ještě dalších cca 100 výškových metrů. Něžná polovina výpravy tedy dosáhla také svého výškového rekordu, 5358 m n.m. podle naší GPS, oficiálně dokonce 5395 m, což už je prakticky 5400 m, že...

Rekord nebyl bohužel oslaven řádným přípitkem, v té výšce jsme měly co dělat, abychom vůbec dýchaly a byly schopné mluvit. Proto jsme místo našeho triumfu rychle opustily a dole u auta uspořádali v krásném slunném odpoledni piknik s výhledem na Huaynu Potosí (6088 m), kterou pánská část výpravy zdolala před několika dny.

Cesta se klikatí stále vzhůru.

Cestou máme nádherné výhledy na Huaynu Potosí.

Huayna Potosí.

Do pěti tisíc metrů nad mořen kupodivu nevede žádná pořádná dálnice.

Výhled z Chacaltaye. V dálce (nejvíc vpravo) zasněžená hora Illimani.

Holky na vrcholu (blaha).

Výškový rekord našeho vozu. Autíčko si jen spokojeně ševelí.

El Choro trek

čtvrtek 24. - neděle 27. 5. 2012

Jeden z nejpopulárnějších treků v Bolívii je zajímavý tím, že se (kromě první hodiny chůze) prakticky stále klesá. Cesta vede z La Cumbre (4725 m), vzdáleného asi půl hodiny jízdy od La Pazu, do vesničky Chairo (cca 1200 m). Dříve se k soše Krista v La Cumbre muselo jet po prvním, relativně bezpečném, úseku nechvalně proslulé silnici smrti, dnes se ale jezdí po krásné asfaltce s výhledy hned na dvě přehrady zásobující La Paz vodou.

My jsme na trek vyrazili už ve čtvrtek ráno, ale než jsme se sbalili, nakoupili jídlo, přejeli colectivem (dodávkou, co slouží jako autobus) přes celé město, domluvili další colectivo do La Cumbre a počkali slíbených 20 minut (tzn. 45 minut) do jeho odjezdu, byli jsme ve výchozím bodě někdy ve tři odpoledne. Jelikož v těchto podnebných šířkách se po šesté hodině stmívá, měli jsme co dělat, abychom do tmy došli alespoň do 3600 m. Jinak by se totiž našim spolutrekařům, Lence a Faustovi (ještě neaklimatizovaným) špatně spalo.

Fausta hned u registrace napadl geniální nápad - ukecal místího správce parku, aby nás za 40 Bolíviánů (120 Kč) pick-upem vyvezl do nejvyššího bodu treku - Abra Chucura ve 4859 metrech. Ušetřili jsme si tak minimálně hodinu chůze a zbytek dne už jsme mohli jen klesat...

První část cesty vedla serpentinami pod vrcholky hor pokrytými sněhem, potkávali jsme místní obyvatele se stády lam, ovcí a koz. Kolem rostla převážně tvrdá suchá tráva a po nebi (nad námi i pod námi) se honily mraky. Večer jsme došli do vesnice Chucura (3620 m), zaplatili 20 Bol/os (60 Kč) za registraci a 10 Bol/os (30 Kč) za místo pro stan. Krajina už se začínala trochu měnit, u domků rostly obrovské keře durmanů a na místním hřišti se pásli koně a oslíci.

Ráno se naše 4-členná skupinka rozdělila - kluci vyrazili na aklimatizační túru do vedlejšího údolí a my holky pomalu vyrazily dál po cestě směrem Challapampě (2820 m), která měla být vzdálená 3 hodiny cesty. Ke kempu v Challapampě jsme k našemu překvapení dorazily už za hodinu a půl chůze, takže jsme v dlouhém odpoledni navázaly družbu s místní správkyní. Byla to 25-ti letá Kečuánka se dvěma malými dětmi, dvouletým (zrovna nemocným) Ubertem a roční Helen. Malá Helen byla celkem roztomilá, nechala se od Lenky i pochovat, ale bohužel zapáchala víc než jejich kocour, kterého jsem si raději chovala já. Správkyně nám vyprávěla o svém životě. Maminka bydlí ve 3-hodiny vzdáleném Choru, sestra se 12-ti (!) dětmi v Chucuře, kde jsme spali tuto noc. Bratra má v La Pazu, ten má děti jen tři. Manžel ji opustil, takže na obě děti zůstala sama. Jednou za rok jdou pěšky do La Cumbre a pak se svezou do La Pazu. Tam nakoupí léky, kosmetiku, oblečení pro děti vlnu, ze které pak plete další oblečení. Doktora v oblasti nemají. Když žena rodí, pomáhá jí matka.

Druhý den šel malý Ubert s babičkou k doktorovi do La Pazu. Půjdou pěšky do Chucury, tam přespí a druhý den dojdou až na colectivo v La Cumbre. Zlatá lékařská péče Evropě!

Třetí den treku jsme měli v plánu co nejdelší, abychom aspoň trochu dohnali ztrátu předešlého dne. Před polednem jsme dorazili k mostu El Choro (2200 m), který dal celému treku jméno. Krajina kolem byla opět jiná. Plno zeleně, různých květin a spousta malých potůčků a vodopádků. Pak ale nastalo překvapení. Od mostu jsme šli asi hodinu do celkem strmého kopce!!! Ještě ke všemu na nás svítilo, takže jsme nahoru vylezli úplně zničení. To jsme tedy na treku, který má pouze klesat, nečekali.

Další část cesty jsme šli po úbočí kopce, kde se občas otevřely krásné výhledy na údolí pod námi. Cesta chvíli klesala, chvíli stoupala a tak to mělo být prakticky až do konce treku. Večer jsme došli do Kusullunani - San Francisco, kde jsme postavili stany a dojedli poslední zásoby. Ráno jsme vstali brzy, protože nás čekala cca 3-hodinová cesta do Sandillani (2050 m), kde nám dobrá paní usmažila vajíčko a prodala pár banánů, které tu kolem rostou. Za další 2 hodiny jsme sestoupili až do konečného bodu treku, vesničky Chairo, která leží v pouhých 1200 m n.m.

Vesnička Chairo je pravděpodobně živa jenom z toho, že na tu končí tak populární trek. Všude pěkné domy i auta. Není se čemu divit, za dopravu do 23 km vzdáleného města Coroico, ze kterého jede autobus, si účtují 150 Bol (450 Kč) /auto. Z Coroica jsme se svezli autobusem zpátky do La Pazu za 20 Bol/os (60 Kč) a to i s nedělní přirážkou. Cesta zpátky do nějakých 4000 m n.m. trvala 3 hodiny, s čímž jsme nepočítali a málem zemřeli hlady. Naštěstí to večer zachránilo obligátní kuře s rýží, ze kterého tentokrát nezbyla nikomu ani kostička:).