Čundr de América: Velikonoční výstup na činný vulkán Villarrica

pondělí Velikonoční 9.4.2012

Na Velikonoční pondělí jsme si naplánovali opravdu netypický výlet - výstup na činný vulkán Villarrica ve stejnojmenném chilském národním parku. Už v neděli jsme si v městečku Pucón museli zapůjčit vybavení - mačky a cepín pro mě a helmy pro oba (prý jsou nezbytné...). Vrchol 2846 metrů vysokého vulkánu je totiž trvale pokryt ledem, takže bez maček by to nešlo. Většina cestovatelů na vulkán leze s turistickou kanceláří, která vše zajistí, ale nechá si za to samozřejmě zaplatit. Pokud ale člověk dokáže, že se na ledu umí pohybovat a má vybavení, pustí ho nahoru taky. Jurovi stačila prošlá průkazka pojištění Alpenverein... Jejich registrační systém ale moc nefunguje. Po cestě nahoru si naše jména sice zapsali, ale po cestě dolů nikdo nekotroloval, jestli počet vracejících se lidí sedí se seznamem.

V neděli večer jsme se tedy přesunuli do národního parku a spali pod sopkou. V noci byla ještě hezčí než ve dne. Kouř z věčně doutnajícího tmavého kužele s bílou špičkou byl oranžově osvětlený od lávy skrývající se uvnitř. Vulkán naposledy vybuchl v roce 1971, v roce 1994 se z kráteru vylilo trochu lávy, ale jinak vulkán "pouze" doutná.

V pondělí ráno bylo velikonočním tradicím učiněno zadost. Jura mě vyplatil vlastnoručně upletenou pomlázkou a dostal čokoládového zajíčka (energie bude potřeba). Okolo sedmé hodiny ráno, ještě za tmy, se začaly sjíždět autobusy s organizovanými exkurzemi, kterými my jsme pohrdli. Přidali jsme se k ostatním turistům, protože jsme nevěděli, kudy vede cesta na vrchol. Já jsem dokonce využila krátké lanovky, která mě vyvezla prvních 400 výškových metrů - přece jen mě čekala ještě další tisícovka! Jura šel v rámci tréninku pěšky. Pak jsme se připojili k davům (ten den šlo nahoru asi 150 lidí) a stoupali asi hodinu a půl po štěrkové cestě až ke sněhové hranici.

Tam jsme si obuli mačky a po mém důkladném proškolení chůze po ledu a práce s cepínem jsme vyrazili dál. Čtenáře upozorňuji, že mačky i cepín jsem měla poprvé v životě. Asi hodinu jsme se ještě drželi skupiny, ale pak jsme se dali jinou cestou - vpravo od lávové vyvřeliny z roku 1994, kterou půjdou oni. Posledních 100 či 200 výškových metrů bylo celkem prudkých, byla jsem ráda, že se vůbec držím na svahu. Krásné slunečné počasí, obrovské rampouchy a nahoře doutnající kráter mě ale motivovali - přece tam musím vylézt!

Asi za 4 hodiny jsme se konečně vyškrábali na vrchol a žasli jako správní Američani kolem nás. Kráter měl asi 100 metrů v průměru, všechno kolem zažloutlé od síry, smradlavý kouř štípal v krku i v očích a z jednoho místa byla uvnitř dokonce vidět žhnoucí láva. Výhledy okolo byly také úžasné - všechny okolní sopky se zasněženými vrcholky, jako argentinský vulkán Lanin či chilský vulkán Llaima, jako na dlani.

Po svačině jsme vyrazili dolů. Teď jsme litovali, že nejsme součástí organizovaného výstupu, protože výletníci si s sebou nesli plastové lopaty, na kterých teď frčeli dolů kosmickou rychlostí. My museli pěkně po svých, takže nám sestup trval mnohem déle. Na štěrkovém úseku to šlo naštěstí rychle, takže jsme dokonce poslední partu ukecaných Izraelek předběhli. Sestup nám trval i s přestávkou 3 hodiny.

Po cestě dolů jsme se ještě seznámili s jedním průvodcem, který žije střídavě v Chile a v Německu. Pokecali jsme a on nás večer pozval na grilovačku. To bylo moc fajn - aspoň jsme doplnili ztracenou energii!

Druhý den si na nás sopka vybrala svou daň nejen v podobě únavy a dehydratace, ale taky na spálených obličejích a hlavně nosních dírkách. Nic moc příjemného, ale ten výstup stál za to! No uznejte, kdo se kdy v naší vlasti podívá do kráteru činné sopky?!?