Čundr de América: Národní park Los Alerces

středa 15.2. - pátek 17.2.2012

Před tím, než se definitivně vydáme na cestu po neupravené, větrné a nehorázně dlouhé Rutě 40 na jih, jsme se byli osvěžit v národním parku Los Alerces pojmenovaném po cypřiši Alerces, který v této oblasti roste. Název parku napovídal, že tam uvidíme cypřiše, ale i další stromy - což je typ rostliny, kterou jsme už několik dní nespatřili.

Park byl opravdu zelený, plný ledovcovych jezer a výhledů na nedaleký ledovec. Ve středu večer jsme se tedy "ubytovali" v bezplatném kempu (naštěstí bezplatném po tom nehorázném vstupném, co jsme museli zaplatit - holt na poplatky za výlety do přírody nejsme od nás zvyklí) a ve čtvrtek dopoledne vyrazili na tůru. Bohužel se vyplnila předpověď strážců parku a bylo zataženo, občas dokonce poprchávalo. Vylezli jsme tedy na vyhlídku k jezeru La Escondida (trasa číslo 5), ale moc jsme toho kvůli mrakům neviděli. Dál jsme pokračovali po krátkých stezkách číslo 2 a 1, kde jsme viděli jeden jediný exemplář cypřiše Alerce - prý 300 let starý, vypadal ale jako obyčejná souška. Trasa 1 byla dokonce zkrácena na polovinu, protože se tam objevila jihoamerická puma s mláďaty. Jedinou zajímavost na cestě - výhled na ledovec - zakrývaly mraky. V dešti jsme se tedy vrátili zpátky k autu a tiše doufali, že zítra to bude lepší...

Nebylo. Z plánované túry na štít El Dedal sešlo, i kdybychom jsme se tam v dešti vyškrábali, stejně bychom přes nízkou oblačnost nic neviděli. Rozjeli jsme se tedy zpět do města Esquel, doplnili benzín a zásoby a jedeme dál!

V parku bylo celkově asi 12 cest, které mohou turisti absolvovat. Asi polovina z nich je taková procházečka na hodinku maximálně dvě, zbytek jsou pak delší cesty od 3 do 12 hodin, na které se člověk musí u strážců parku registrovat. Nikam jinam se prostě jít nedá, nejsou tam žádné značky, žádné trasy a hlavně žádné pořádné mapy. V těch okopírovaných cárech papíru, co jsme dostali v informačním centru, by se nevyznal ani študovaný kartograf. Zato kempů placených i zadarmo, chatek a restaurací je v parku požehnaně. Argentinci na hory jezdí, potkáváme tu spoustu obytných aut, karavanů a upravených dodávek, ale často jedou spíš do kempu a na ryby než na výlety do hor, jak jsme zvyklí my. Když už jdou místňáci na tůru, zdaleka neřeší vybavení tak jako my. Šli v teniskách, v džínách a s igelitkou v ruce, zato my jsme měli pohorky a goretexové bundy. Inu - jiný kraj, jiný mrav!