Čundr de América: Torres del Paine

úterý 13.3. - pátek 16.3.2012

Ze začátku to vypadalo, že slavný chilský národní park Torres del Paine budeme muset kvůli počasí vynechat. V jihochilském Punta Arenas intenzivně pršelo, centrum města bylo zatopené a infrastruktura nefungovala. Ani na další dny na celou oblast nehlásili zlepšení počasí, ale vytrvalý déšť a nízkou oblačnost. Vydali jsme se tedy na sever do Puerto Natales, výchozího městečka pro výpravy do parku s tím, že ověříme počasí a když nebude lépe, jedeme dál opět do Argentiny.

Do Puerto Natales jsme přijeli v pět odpoledne a na informacích se zeptali na počasí - a ejhle! Zítra má být jasno a ve čtvrtek polojasno! Jura okamžitě o 100 % pookřál a prakticky okamžitě jsme se rozjeli směr národní park. K bráně jsme dorazili okolo osmé hodiny, byli jsme tradičně zkásnuti o nehoráznou částku (15 000 chilských pesos; asi 600 Kč za jednoho) a jeli dál na malou vyhlídku, kde jsme přespali. Druhý den jsme vyšlápli na vyhlídku pod 3 pěkné vrcholy s nudnými názvy Torre Sur, Torre Central a Torre Norte (hora jižní, centrální a severní). Na počasí jsme měli štěstí; přestože foukalo, bylo teplo a většinou jasno. Odpoledne, když jsme sešli dolů a chystali se v autě povečeřet, potkali jsme dalšího Brňáka a náramně pokecali. Nejprve mi bylo divné, že pořád vykládá o světle a o focení a ne o túrách po parku, ale když řekl, že je fotograf Jirka Kolbaba, pochopila jsem to. Zrovna se vracel z Antarktidy a v Torres del Paine byl jen na skok. Pochutnali jsme si na špagetách s mletým masem, které Jirka nazval "českým jídlem" a přejeli na noc do severní části parku k Laguně Azul, kde jsou prý krásné výhledy a taky sprcha zdarma.

V obojím měl Jirka pravdu, sprchu měli a svítání nad lagunou bylo úchvatné, hory měly růžovou barvu a Jura lítal po břehu se stativem jako pominutý. Po cestě parkem jsme pak celé ráno fotili lamy guanako pasoucí se na krásně osvětlené zlatavé trávě na pozadí vrcholků Torres, že jsme ani nestihli ranní katamarán, který nás měl převést do výchozího bodu na další túru. Jeli jsme tedy poledním (opět předraženým) katamaránem (12 000 chilských pesos; asi 480 Kč pro jednoho za půlhodinovou plavbu), který se povážlivě houpal, protože ve čtvrtek bylo krásně jasno, ale opravdu po patagonsku větrno. Po příjezdu na druhý břeh Laga Pehoé jsme vyrazili na 2,5 hodinovou túru do kempu "Italiano". Okolí Laga Pehoé je oblast, která vyhořela na přelomu roku. Všechna tráva shořela, stromy jsou ohořelé, zčernalé, ale stojí, takže příští rok možná znovu obrazí. Několik budov je viditelně kompletně nově postavených. V celém parku platí přísný zákaz rozdělávání ohňů, protože požáry se tu v silném větru šíří velice rychle. Při letošním požáru shořelo celkem 12 000 ha území, což je 5 % jeho rozlohy, naneštěstí v té prakticky nejfrekventovanější části.

Páteční ráno už bohužel tak optimisticky nevypadalo, zatáhlo se a občas poprchávalo. Přesto jsme se ale vydali na cca tříhodinový výstup na vyhlídku na další část pohoří. Deště ale po cestě, která často vedla rozvodněným potokem, přibývalo, a mraky byly čím dál níž. Když začalo i opět foukat, otočili jsme se a šli zpátky do kempu. Tam se (jako na potvoru) vyjasnilo, ale nahoře se počasí nelepšilo, takže jsme se sbalili a šli zase dolů k jezeru. Plánovaný další výšlap na ledovec Grey jsme kvůli špatné předpovědi počasí odpískali a vrátili se katamaránem k autu. Večer jsme se nezapomněli "spravit" místním lančmítem z konzervy...