Čundr de América: Tierra del Fuego

sobota 3.3. - neděle 11.3.2012

Ohňová země neboli Tierra del Fuego je tvořena jedním velkým ostrovem (Isla Grande) a spoustou malých ostrůvků. Politicky je rozdělena mezi Argentinu a Chile. Tyto dva státy se mezi sebou v minulosti o toto území přeli, pravděpodobně kvůli lodní dopravě, rybolovu a nově i těžbě ropy. Dopadlo to tak, že Argentina nemá na své území přímý přístup; turista musí do Chile, průliv přejede trajektem a po několikahodinové strastiplné cestě po nezpevněné silnici se dostane zpátky do Argentiny. Chilská strana si na hranicích neodpustí veškeré formality, jako prohlídku auta kvůli zakázanému převážení čerstvého masa, ovoce, zeleniny a mléčných výrobků.

Argentinská část Isly Grande je tvořena jednou zpevněnou silnicí - Rutou 3 a několik dalšími nezpevněnými cestami označenými písmenky (RCa - RCj). My jsme na ostrově navštívili oficiální "konec světa", město Ushuaia, které leží na pobřeží kanálu Beagle obklopené horami. Kromě města samotného, jsme dojeli až na konec Ruty 3, která začíná v Buenos Aires, prohlédli si národní park Tierra del Fuego a také zajeli na několik nezpevněných RC cest za místními zajímavostmi.

Ushuaia je kupodivu docela velké město, má 50 000 obyvatel. Je hlavním městem nejen Ohňové země, ale také argentinské části Antarktidy a, světe div se, Malvínských ostrovů, jak se tady říká Falklandům. Tento fakt je neustále zdůrazňován na každé druhé ceduli a být Britským občanem, necítila bych se tu úplně dobře. V přístavu jsme narazili na ceduli, která říká, že britští piráti svou okupací ostrovů neustále porušují zákon, který přece jasně stanovuje, že Malvíny jsou argentinské!!! Přístav Ushuaia se honosí přízviskem Fin del Mundo, neboli Konec Světa. Je to nejjižnější trvale osídlené místo planety, přestože ještě o kousek dál na jihu na malém ostrově leží chilský přístav Puerto Williams, který ale nedosahuje významnosti Ushuaie. Mimo jiné turistické aktivity je Ushuaia i výchozím bodem pro výlety na Antarktidu, které opravdu nejsou nic pro nízkorozpočtové cestovatele. 10-ti denní výlet lodí stojí v přepočtu asi 80 000 Kč, za 14-ti denní si turista zaplatí ještě o 40 000 kč víc, ale dosáhne i jižního polárního kruhu.

Počasí v Ohňové zemi se mění každou hodinu, místní říkají, že během jednoho dne se tu dá zažít čtvero počasí - slunce, vítr, déšť i sníh. My naštěstí zažili jen první tři a opravdu se střídali velice často, což nám ale celkem vyhovovalo. Když pršelo, byli jsme v autě nebo někde v budově, když bylo hezky, vyrazili jsme ven. Denní teploty se pohybovaly okolo 12°C, noční okolo 4°C.

Původní obyvatelé Ohňové země

Ohňovou zemi po tisíciletí před příchodem Evropanů obývalo několik kmenů, nejvýznamější z nich byly Yámanové a Selknamové.

Yámanové přišli na Ohňovou zemi před 7000 lety, kdy byla ještě součástí pevniny. Před 6500 lety začaly na Ohňové zemi růst lesy a Yámanové si začali ze stromů stavět kanoe. V kanoích brázdili pobřeží a lovili lachtany a občas tučňáky. Jejich potravou byli i kormoráni, které lovili za bouřky tak, že se nepozorovaně přiblížili k jejich hnízdům, lapli nebohého kormorána za krk a praštili s ním o skálu. Dále jedli mušle, jejichž schránky odhazovali na hromady u svého obydlí z větví. Tato smetiště jsou to jediné, co nám po Yámanech do dnešních dnů zbylo.

Díky tomu, že žili po generace hlavně na vodě, změnila se i jejich fyziologie. Byli malí, mírně přihrbení, měli krátké nohy a dlouhé ruce. Jejich chůze byla také zvláštní - chodili rozkročeni a došlapovali rovnou na celá chodidla. Evropani si o nich pak díky tomu mysleli, že jsou slabomyslní. To, co mi přijde nejšílenější je, že v té zimě, dešti, větru a sněhu chodili většinou nazí, potření vrstvičkou tuku, který je chránil proti chladu. Maximálně si na sebe přehodili pláštěnku z lachtaní kůže... To, že chodili bosí snad ani nemusím připomínat. Jejich nahota měla svůj důvod, jelikož v Ohňové zemi se mění počasí opravdu každou hodinu, domorodci několikrát za den zmokli a pak zase uschli buď na slunci nebo u ohně, který si neustále udržovali jak ve svých chatrčích, tak v kanoích.

Selknamové oproti Yámanům žili ve vnitrozemí a lovili hlavně lamy Guanako. Zatímco Yámanové byli celkem mírumilovní, Selknamové byli bojovní, což se projevilo hlavně po příchodu Evropanů. Evropané Ohňovou zemi rozparcelovali, oplotili a začali chovat ovce. Selknamové ale pokračovali ve svém způsobu života a začali ovce lovit, říkali jim "bílé Guanaky". Milí Evropané tedy začali lovit Selknamy. Za každý pár uší (později za hlavu) dostávali odměnu.

Kromě systematického vyhlazování bojovných Selknamů měli Evropané potřebu domorodce vzdělávat. Založili tedy misie, rozdali Yámanům i Selknamům staré oblečení, ubytovali je v chatkách a učili je farmařit. Kontakt s bělochy byl ale pro domorodou populaci tragický. Žili ve špatných hygienických podmínkách, kosili je evropské nemoci a změna stravy z dostatku masa a zvířecích tuků na pečivo a zeleninu snížila jejich obranyschopnost a odolnost vůči chladu.

Populace Selknamů byla v roce 1886 asi 3500 osob, v roce 1916 jich zbývalo jen 300. Dnešních dnů se nedožil žádný Selknam. Yámanů bylo v polovině 19. století zhruba 3000, v roce 1987 jich zbývalo pouhých 110. Dnes prý ještě žije jedna Yámanka, která mluví původním domorodým jazykem a snaží se ho naučit Yámanské potomky.