Na severu Argentiny, v provincii Corrientes, jsme navštívili mokřady se specifickou faunou a flórou - národní park del Iberá. Nejprve jsme ale museli dorazit do vesničky Colonia Carlos Pellegrini po 129 km dlouhé prašné či písčité cestě. Opět perfektní infrastruktura!!! Ve vesnici není nic jiného než kemp a spousta posadas - domků, nabízejcí jednoduché ubytování. Obchod jsme nenašli. Přírodních zajímavostí ale tato oblast nabízí mnoho. U centrály parku je malý lesík, ve kterém žijí vřešťani, pak zvířata podobná našim srncům, kapybary a spoustu ptáků. Ráno jsme si zaplatili vyjížďku mezi plovoucí ostrůvky, které jsou v této lokalitě specifické. Viděli jsme spoustu kapybar, malých kajmanů, kteří se vůbec nebáli a nechali se fotit z několika metrů, 2 jelence bahenní (něco jako náš srnec, jen žije v bahně) a spoustu ptáků (volavky, ledňáčky, kormorány, nějaké čápy a další, které jsme nazvali např. pták s červenou hlavou, divný krocan nebo vlaštovka s dlouhým ocasem).
Asfaltka, která vede z Colonie na druhou stranu do 120 km vzdáleného Mercedes je už sice ve výstavbě, přesto byla minimálně polovina cesty zase prašná. Zaprášení a špinaví jsme po třech hodinách přijeli do Mercedes, kde nás čekalo nemilé překvapení. Siesta se tady dodržuje poctivě a dlouho, v celém městečku nebyla jediná otevřená restaurace! Vzali jsme zavděk tradičními rohlíky a jeli z té rozpálené roviny radši pryč.
V následující fotogalerii je několik ukázek zvířeny, kterou se nám podařilo vyfotit. U některých zvířat neuvádíme jeho jméno - buď jej neznáme, nebo se jedná o nově objevený a tedy nepojmenovaný živočišný druh.
Cestou přes neúprosně prašné pláně.
Nad hlavami nám skotačí vřešťani.
Na stromech se cizopasí.
Liány
Slunce zapadá, teplota bohužel moc neklesá.
Vzhůru na jezero.
Všudypřítomné lekníny.
Kajman černý číhá nad vodou.
Kajman černý číhá pod vodou.
Ostražitá kapybara se nehodlá podívat kajmanovi na zoubek.
Co jiného chcete v tom vedru dělat?
Letěl bych i líp, ale zkuste si to s takovýma nohama...
Se španělštinou na jihoamerickém kontinentě jsme se setkali zatím jen v Paraguay a Argentině. Zpočátku jsme si ale ani nebyli jistí, jestli se vůbec jedná o španělštinu. Například v Paraguay, která je dvojjazyčná, prokládají španělštinu výrazy z domorodého jazyka guaraní. Taky strašně lepí jednotlivá slova dohromady, takže jsme neměli ani šanci rozeznat těch pár slov, které umíme. V Argentině je to trochu lepší, už slova více oddělují, takže je možné větu po několika zopakováních pochopit;)
Každopádně spousta slovíček je tu jiná než v Evropě - např. jahoda se neřekne fresa, ale frutílla, broskev je pak durazno ne melocotón, v Paraguay prý dokonce melon. Meloun je vždycky sandía. Banány jsou bananas, ne platanos, brambory jsou patas, ne patatas a máslo je manteca, ne mantequílla. Auto není coche, ale auto a mapa je taky prostě mapa, ne carta. Penězům se hlavně v Paraguay říká la plata, odvozeno od stříbra a zloděj je tu el chorro (čte se čoro).
Taky mají nějaký zmatek ve vykání. Místo vosotros se prý používá ustedes (2.os. množného čísla), ale pojí se k nim tvary slovesa 3. os. množného čísla (oni)... takže zmatek...
Jediný příklad, který k tomu mám je otázka: "De dónde son?" (Odkud jste?), kterou se nás ptá každý druhý. Naše odpověď, že z České Republiky se většinou setká s údivem, ale pochopením.
Vědí, o kterou zemi se jedná a že jsme dříve byli Československo. Na druhou stranu se nás ale někdo zeptá, jestli jsme museli jet přes moře...
Když se zmíníme, že mluvíme španělsky pouze "un poco", podotknou: "Aha, vy nemluvíte castellano (tedy kastilskou španělštinou)?" Musím se zasmát, protože oni tedy rozhodně kastilskou španělštinou nemluví!
Znáte to, takhle cestujete po cizích krajinách a kromě toho, že navštěvujete turistické zajímavosti, tak taky jíte, spíte, přepravujete se z místa na místo, pozorujete život a potkáváte se s lidmi. Při tom všem vnímáte rozdíly mezi našimi a cizími zvyky. Protože tohle nám přijde na cestování vlastně to nejzajímavější, rozhodli jsme se napsat tuto trochu roztříštěnou kapitolu o tom, jak jsme my vnímali život v Brazílii.
Doprava
Velkou část našeho cestování samozřejmě zabírá doprava a to jak po vlastní ose expedičním vozidlem tak městskou dopravou ve velkých městech. Co se týče řízení vlastního auta, je doprava v Brazílii samozřejmě chaotičtější než u nás, například pruhy na silnicích dost často chybějí a auta jedou tam, kam se vejdou. Značení je ve velkých městech celkem ucházející, směrovky jsou na každé křižovatce a ve městě jsou dokonce na každé křižovatce i cedule s názvy ulic a popisnými čísly. Klasické dopravní značky nerespektují nařízení platná v Evropské Unii - např. přikázaný směr je černá šipka v červeném kruhu; jednosměrka je pak škrtnutá černá šipka v červeném kruhu - to jsme občas nestíhali... Značka STOP v praxi znamená: dej přednost, ale nezastavuj, čímž nahrazuje náš trojúhelník, který se tady v podstatě nevyskytuje. Zákaz stání a zastavení splývá v jednu značku - škrtnuté E (Estacionamento) jak jinak než v červeném kruhu. Tím prakticky výčet brazilských značek končí;).
Velkou kapitolou jsou brazilské retardéry. Znáte takové ty miniaturní příčné pruhy, co se u nás objevují u sídlišť nebo škol? Vynásobte jejich výšku deseti, šířku třemi, udělejte je z asfaltu a máte brazilský retardér. Na rozbití podvozku jako dělané! Člověk musí zpomalit, téměř zastavit a zařadit jedničku, aby je bez problémů překonal. Jejich zákeřnost však spočívá v tom, že jsou často špatně, ne-li vůbec označené, za šera téměř neviditelné. Umístění některých je velmi nečekané a jejich přítomnost si řidič uvědomí, až když dostane volantem do brady.
Další záhadou brazilských silnic je odbočovací pruh. Pokud chcete odbočit doleva, nenajedete na prostředek silnice jako u nás, ale naopak najedete doprava a pak to střihnete přes oba pruhy na svou odbočku. Na dálnicích a větších silnicích jsme také s oblibou využívali "retorno", tedy "vracečku". Když například k odbočce nevedl sjezd z naší strany silnice, za několik stovek metrů se obvykle objevilo "retorno", takže jsme mohli najet do protisměru a odbočit. "Retorno" jsme též hojně využívali, když jsme jaksi zapomněli odbočit buď ve městě nebo na dálnici - velice praktické!
Kvalita hlavních silnic je překvapivě dobrá, některé dálnice jsou lepší než naše D1. Brazilci si za své silnice nechávají slušně zaplatit, jeden den jsme například projeli 8 mýtných bran a za poplatky zaplatili přes 500 Kč.
Ekonomika
Velká většina zboží, které se dá v Brazílii koupit je Indústria Brasileira, vyrobeno v Brazílii. Je prý nesmírně obtížné a drahé sem něco dovážet a když se objeví nějaká nová technologie, kterou Brazilci chtějí, nechají si ji tu vybudovat a pokračují ve výrobě sami. Je to rozhodně dobrá strategie a i díky tomu jde brazilská ekonomika tak nahoru, prý je teď šestá na světě. S tím se pravděpodobně pojí i to, že Brazílie začíná být dost drahá a to i pro Brazilce samotné. Například jedno jídlo v restauraci stojí běžně 200 až 400 korun, ani jídlo v supermarketu není úplně levné, ovoce a zelenina stojí okolo 30 korun za kilo, sýry jsou drahé, maso levnější. Dobré hovězí je klidně i za 80 Kč/kg, ale může být až za 200 Kč/kg. Naštěstí tu mají Pao Frances, něco jako naše rohlíky, které se prodávají na váhu a cena je srovnatelná s ČR. Těmi jsme se často živili. Benzín stojí okolo 30 Kč/l, nafta je levnější a dost tu frčí ethanol, který je ze všeho nejlevnější.
Skvěle zásobené obchody.
Zaměstnanost
Nevím, jak vysoká je v Brazílii nezaměstnanost, každopádně velký počet obyvatel (prý už skoro 200 miliónů) je znát na každém kroku jistou přezaměstnaností. Například u benzínky si nikdy netankujete sami, je tam na to služba, která je velmi příjemná, ani nemusíte vystoupit z auta a chlapíci umí natankovat na reál přesně. V supermarketu nejsou jen pokladní, ale vždy ještě jeden pomocník, který vám skládá nákup do igelitek. V městských autobusech v Riu nesedí jen řidič, ale ještě jedna veledůležitá osoba, která vybírá peníze a pouští cestující přes turniket. V restauraci máte pocit, že čísníků je víc než stolů a po ulicích se pohybuje spousta uklízečů, díky nimž jsou některá brazilská městečka čisťounká až se člověk diví.
Obuv
V Brazílii, hlavně na pobřeží všichni nosí ťapky - takové ty nazouváky, které drží mezi prsty. Je to nejoblíbenější obuv, kterou nosí všichni a na každé použití, do města, na pláž, na motorku a na výlet do terénu, kam my bychom si vzali možná i pohorky. Děcka v nich lezou po prolízačkách a mladé slečny je zdobí různými korálky a nášivkami. Nejoblíbenější značky jsou Havaianas a Ipanema, všechno Indústria Brasileira.
Nabídka sandálů je téměř nekonečná.
Tetování
Spousta Brazilců, ne-li všichni, má nějaké to tetování. To by nebylo tak zvláštní, přece jen tady většinu roku chodí v kraťasech a tričkách, tak to aspoň mají kdy ukazovat, nebýt toho, že tetování jsou obrovská a někdy jaksi dost nevhodná. Potkáte třeba slečnu, co jde do práce v úzké černé sukni, bílé halence a sandálech na podpatku a má na lýtku vytetovanou lebku nebo draka. Nebo holku, které je tak 12 let a má na krku 3 různobarevné motýlky. O klucích ani nemluvím, ramena a půl hrudníku mají často pokryté exotickými květinami či srdíčky. No, jak se říká, proti gustu, žádný dišputát...
Vhodné tetování podtrhne krásu ženských křivek...
Počasí
Během našeho pobytu v Brazílii jsme měli možnost zažít různé počasí. Na začátku prosince Juru potkalo v Riu dokonce i chladno, resp. déšť, vítr a 22°C. I otrlému středoevropanovi bylo v takovém letním počasí na pláži Ipanema zima. Jinak se naše zážítky dělí do dvou kategorií - sucho a vedro nebo vlhko a vedro. Na pobřeží dost často pršelo, no, spíš lilo jako z konve. Ráno to většinou šlo, po obědě se zatáhlo a odpoledne pršelo, někdy až do noci. Z deštivého počasí jsme se vymanili, až když jsme se od pobřeží vzdálili a přejeli pohoří, které se zvedá kousek od moře. Tam už nás čekalo jen vedro, vedro a vedro. Pokud spíme v autě, probudí nás vedro okolo sedmé hodiny. Přes den pořád větráme, ale protože naše vozidlo jaksi není vybaveno klimatizací, v teplotách okolo 36°C a pálícím slunci se moc vyvětrat nedá. Večer nemůžeme být ani v autě (je tam vedro), ani venku (štípou tam komáři), přes noc je to pak lepší, občas se i zakryjeme prostěradlem;).
Flóra a Fauna
Různorodost rostlinstva je asi to, co nám nejvíce naznačuje, jak daleko od domova jsme. Podél pobřeží jsme navštívili pár míst, kde se snaží zachovat původní prales, takže jsme potkali mangrovníky a spoustu dalších rostlin a stromů, které neumíme pojmenovat. Běžně tu u silnice rostou banánovníky a různé palmy, chlebovníky a na každičkém stromě cizopasí nějaká ta květina, kterou u nás máme jako pokojovou. Některé stromy kvetou neskutečnými barvami, jako sytě fialová, růžová nebo červená. Mezi tím se prohánějí motýli, kolibříci, spousta různobarevných ptáků a taky různý hmyz, který tady dosahuje obřích rozměrů a bohužel i obřího počtu. Nějaký hmyz má zajímavou strategii mimiker, např. jsme potkali brouka, kterému na hlavě zeleně fluorescovali dvě tečky, takže to vypadalo jako oči hada. Samotný brouk byl jinak dost nudný, světle hnědý, asi 2 cm dlouhý a celý večer seděl před autem bez jediného pohybu. Fauna v džungli ožívá večer, takže jsme často kvůli cvrlikání, klapání a vrzání ani nemohli spát. Na náhorní plošině ve státě Sao Paulo je příroda jiná. Travnaté kopečky a občas nějaký ten lesík. Na první pohled to tam vypadalo jako v Beskydech, jen kromě ovcí se tam pasou krávy.
Téměř jako u nás.
Krávy, krávy a zase krávy.
Bambus obřích rozměrů.
Průstup neprůstupnou džunglí.
Cizopasí se tu nejen na turistech.
Náboženství
Brazilci jsou obecně katolíci, občas je někde vidět evangelický kostel. Některé kostely jsou pěkné stavby s věžičkami, jak je známe u nás, většinou z koloniálních dob. Nové kostely jsou ale docela nudné. Jedna velká místnost s prosklenými dveřmi, plastové židličky jak na zahrádce a vepředu nějaký stolek s křížem jako improvizovaný oltář a na stěně třeba obraz Krista. Protože v Brazílii bylo hodně otroků, přivezli si Afriky své vlastní náboženství. Často jsme tak v přírodě na nějakých pěkných místech viděli improvizované obětiny jako ovoce v mísách, nedopité lahve od piva, spoustu vyhořelých svíček a jednou dokonce dětskou hlavu vymodelovanou z vosku. Prý se nejedná o černou magii, ale kdo ví...
Asi aby hlava nebolela.
Pivo
Jako příslušníci národa s největší konzumací piva na osobu jsme se samozřejmě zajímali, jaké se v Brazílii pije pivo. Nejběžnější jsou 4 značky - Skol, Brahma, Itaipava a Bohemia. Ano, vidíte dobře, Bohemia. Na plechovce tohoto piva je napsáno, že se z České Republiky dováží chmel a pravděpodně ještě slad (tak dalece naše portugalština nesahá) a tady pak vyrábí pivo podle tradiční plzeňské receptury. Stejně tak na pivo Skol je vyráběno podle receptury vyvinuté v Plzni. Pivo bylo celkem dobré, ale pěna mu spadla hned po nalití, takže brazilská receptura má své mezery. V hospodách není typické pít točené pivo (rychle by zteplalo), přinesou vám lahev ve speciální termosce.
Čeští pivaři se drží osvědčených značek.
Samba
Brazílie to je hlavně samba. Žhavá hudba, která nenechá nikoho v klidu:
