Konečně čokoláda!

úterý 23. 10. 2012

Na severu Nikaraguy v městě Matagalpa jsme se konečně dostali na prohlídku místní malé čokoládovny. Kávové plantáže jsou na každém kroku, ale čokoláda tu kupodivu moc nefrčí, přestože kakaovníky jsme viděli několikrát. Čokoláda se dokonce nedá koupit ani v obchodě. Je tu moc teplo a čokoláda se hned rozteče.

Postup výroby čokolády jsme si prohlédli v Castillo del Cacao, kakaovém hradě, kde nás prováděla sympatická slečna s pletí stejné barvy jako výsledný produkt továrničky. Výrobní proces je vcelku jednoduchý. Z plodů kakaovníku se v době sklizně, tedy v březnu, vyloupají semínka, která jsou bílá a sladká. Ta se nechají 3 dny v suchu fermentovat a pak se 2 dny suší na slunci. Takto upravené boby se dovezou do továrny, kde se 30 minut praží. Potom se ručně (!) rozdrtí pomocí tradičních třecích kamenů a ze směsi se strojově odstraní slupky, které se pak používají na zpětné hnojení kakaovníků. Nahrubo rozdrcené kakao se smísí s cukrem a znovu několikrát pomele. Žádné další přísady se do místní čokolády nepřidávají, dokonce ani mléko ne. Vzniklá čokoláda se pak zahřívá na 45°C, aby vznikla jemná pasta, která se může smísit s dalšími ingrediencemi, oříšky či kávovými boby. Další postup probíhá opět ručně. Dvě dámy nalijí čokoládu do plastových formiček, nechají vychladnout, vyklepou, ručně zabalí do staniolu a polepí etiketou.

Továrnička vyrábí čokoládu se 75% nebo 50% kakaa, s různými aditivy, jako kešu oříšky, kávová zrna nebo hrubě namleté kakové boby. Dalším produktem jsou rumové bonbóny, kdy se tekutá čokoláda smísí s třtinovým rumem a vznikne tak jemná měkčí hmota se slabou příchutí rumu. Závěrem prohlídky, která stála 150 Cordob/os (120 Kč), jsme dostali ochutnat tekutou čokoládu i různé druhy hotových výrobků včetně rumových bonbónů, které nám zachutnali nejvíc. Na další strastiplnou cestu jsme se samozřejmě adekvátně zásobili.

Castillo del Cacao alias Kakaový hrad.

Zde se kakaové boby opraží.

Boby řádně pražené.

Drcení probíhá po staroindiánsku. Holt turisté mají radši iluzi doby kamenné, než průmyslové revouce.

A tady již stroje berou lidem práci. Mlýnek na jemější mletí.

Věrka si dělá pečlivé poznámky pro případ, že by jí doma nečekaně došla zásoba kupované čokolády.

Čokoláda v tomto mísiči si přímo říká o pořádnou degustaci. 

Balení hotových čokolád je také ruční práce. Otázkou zůstává, kdo nakonec sbalí průvodkyni.

Společně se dvěma německými souputníky....

...tvoříme dokonalou výstupní kontrolu.

A na závěr malá ukázka místní čokoprodukce.

Fabrika na doutníky

pondělí 22. 10. 2012

Sever Nikaraguy, zejména městečko Estelí, je proslulý výrobou doutníků. My jsme v Estelí navštívili továrničku J.Gomez a Sanchez  s 80-ti letou tradicí, jejíž majitelé jsou Kubánci. Továrna není určená pro turisty, a tak jsme prostě zaklepali a zeptali se, jestli se můžeme podívat dovnitř. Majitelé a zaměstnanci byli velice milí, vyprávěli nám o výrobním procesu, nabídli nám kávu i doutníky a nechali se v klidu fotit.

Tabák se nejprve suší přímo na farmě a pak se dosušuje v továrně. Usušené listy, které jsou překvapivě pružné, se pak protřídí podle barvy a kvality. Dál se listy v malém mechanickém přístroji smotají do neupraveného doutníku, který se zavře do speciální krabičky, aby získal přesný obvod a ořeže se na příslušnou délku. O poslední část procesu se starají výhradně ženy. Každý jednotlivý doutník ručně zabalí do pěkného tabákového listu, který pak tvoří jeho nejsvrchnější vrstvu. Špičku zalepí silikonovou pastou, aby doutník pěkně držel tvar. Dámy bohužel neválejí doutníky na svých nahých stehnech, ale na stole na rovných kovových destičkách. Vyrobené doutníky se zabalí a všechny z této firmy jdou na export, hlavně do USA. 

V jediné místnosti, která tvořila výrobní část továrny, pracovalo asi 20 lidí, z toho většina žen.  Kouřili jen asi tři chlapíci, samozřejmě své vlastní doutníky. Kouření je tady v práci povoleno, dokonce doporučeno!

Nenápadnou továrničku najdete lehce po čichu.

Sušené tabákové listy, tak jak je firma koupí od pěstitele.

První rozložení listů a vytrhávání řapíků.

Rovnání a třídění listů.

Tabákové listy se smotají a vloží do dřevěných forem.

Nekuřáci tu moc velkou kariéru neudělají.

Po vytažení z formy se doutník obalí posledním tabákovým listem.

Jako poslední se upraví špička doutníku.

Na závěr přísná výstupní kontrola...

...a doutníky jsou připraveny k odeslání lačným kuřákům.

Národní rezervace Cerro Tisey-Estanzuela

neděle 21. 10. 2012

Na severu Nikaraguy, nedaleko města Estelí, jsme vyrazili do národní rezervace s krkolomným jménem Tisey-Estanzuela. Asi 20 minut od města po špatné cestě jsme dojeli k vodopádu Salto-Estanzuela, populárnímu zejména mezi místními, kteří se v bazénku pod vodopádem koupou a okolo pak pořádají pikniky.

Zaparkovali jsme na rozbahněném parkovišti a po cestě plné bláta a přes několik malých brodů dorazili až k vodopádu. Po cestě jsme potkávali prokřehlé plavce vracející se z nedělního pikniku, bylo výjimečně docela chladno. Vodopád samotný je vysoký 36 metrů a je celkem špinavý. Po cestě zpátky jsme kromě všudypřítomných krav pozorovali taky krásné sytě oranžové ptáky. Až při odjezdu jsme zaplatili vstupné 20 Cordob/os (16 Kč).

Po nezpevněné kamenité cestě jsme pokračovali výš až k samotné hoře Tisey do výšky 1550 metrů. Tam jsme zaparkovali a udělali si příjemnou 30-minutovou vycházku na vyhlídku. Nejprve se šlo po rozbahněné cestě podél pole, ale pak cesta vedla lesem s jehličnatými stromy podobnými borovicím.  Vyhlídka nahoře byla vskutku úchvatná, přestože jsme díky všudypřítomným mrakům zdaleka neviděli všech 34 inzerovaných vulkánů.

vodopád Salto-Estanzuela

Lesík cestou na Cerro Tisey.

Výhled z hory Cerro Tisey.

Tak takhle vypadá Nikaragua.

Nikaragujská Granada

sobota 20. 10. 2012

Koloniální město Granada leží na severozápadním pobřeží jezera Nicaragua a patří mezi nejstarší středoamerická města. Byla založena v roce 1524 a brzy se stala důležitým obchodním centrem pro svoje možné, ale komplikované spojení s Karibským mořem přes jezero Nicaragua a řeku San Juan.

Granada byla dlouho hlavním městem oblasti, přestože o tento primát bojovala s městem León ležícím severněji na pacifické straně Nicaraguy. Tato rivalita dokonce vedla k občanské válce v 19. století, kterou ukončil až přesun všech hlavních institucí do nového hlavního města Managuy.

Granada si zachovala hodně ze své koloniální krásy. Má velké náměstí se spoustou stromů a velkou relativně novou katedrálou. Náměstí lemují úzké uličky s pěknými domky s pastelovými fasádami. Dnes je Granada nejen turistickým centrem země, ale i místem, kde se schází umělci a intelektuálové z celého světa.

Granadská katedrála.

Barevné fasády domů ...

...barevně ladí s jejich obyvateli.

... a jestli neumřeli, tak tu sedí dodnes.

Pravý turista poznává městská zákoutí z kočáru.

Kam se pořád hnát...?

Práce člověka vyčerpá.

Iglesia La Merced

Na trřnici to žije.

Pražáci tu mají lékárnu.

Molo na jezeře Nicaragua.

Noční prohlídka aktivního vulkánu Masaya

pátek 19. 10. 2012

Nedaleko nikaragujského města Masaya jsme navštívili národní park okolo stejnojmenného vulkánu tyčícího se do výšky 632 metrů. Na noční prohlídku nás nalákaly fotografie žhnoucí lávy, která má být v noci v kráteru vidět. Zaplatili jsme 10 US$/os (200 Kč) a připojili se k prohlídce, která byla organizovaná cestovní agenturou. Všichni kromě nás měli helmy a dýchací masky. Jen my jsme se dusili štiplavým dýmem, který z kráteru jménem Santiago vycházel a nutil nás ke kašli.

Kráter byl vskutku obdivuhodný, hluboká díra se strmými skalnatými stěnami, z níž vychází hustý oblak smradlavého dýmu. Lávu na dně jsme neviděli, prý není v období dešťů tak žhavá a Jura litoval, že jsme park nenavštívili raději ve dne kvůli lepšímu světlu na focení.

Pak se celá skupina vydala nahoru k druhému vulkánu Nindirí, který není aktivní a je zarostlý hustou vegetací. Vyšli jsme na vyhlídku nad Lagunu de Masaya ležící těsně u města a pak přejeli auty k pěšině vedoucí k jeskyním. U vchodu do jedné z jeskyní jsme zhasli a pozorovali vylétávající netopýry. Průvodce tvrdil, že tu žije 100 druhů netopýrů. Těžko říct, jestli má pravdu, ani nevím, jestli tolik druhů netopýrů vůbec existuje! Pak jsme se přesunuli do druhé jeskyně, jediné přístupné na území národního parku. Jeskyně je lávového původu, je v ní vlhko, nepříjemné teplo a dusno a spousta hmyzu. Na stropě a stěnách má malé černé krápníky, které na první pohled vypadají jako bahno, jsou ale tvořeny ztuhlou lávou.

Dým se valí z vulkánu.

Ta záře uprostřed není láva, ale světla nedalekého města.

Pohled do kráteru Santiago.

Netopýři vylétají z domu na noční lov.

Kořeny prorůstající stropem jeskyně.

Černá krasová výzdoba.