Čundr de América: 2011

Feliz Natal!

sobota 24.12. - Štědrý den

Ačkoliv u nás je Štědrý den asi nejsvátečnějším svátkem z celých Vánoc, tady tomu tak není. Dárky prý nosí po americku Santa Claus a to v noci z 24. na 25. prosince. Během soboty byli všechny obchody otevřené a ani doprava nijak zvlášť nezřídla. Neděle byla klidnější.

My jsme Štědrý den strávili celkem tradičně, jako doma. Dopoledne jsme koupili rybu (kapra neměli, tak jsme sáhli po místních druzích), ingredience na bramborový salát a balící papír. Po nákupu jsme se přesunuli na naše vánoční stanoviště. V horách u města Teresopolis byl dost problém najít adekvátní místo. Nejprve jsme zastavili na plácku u řeky kousek od silnice, kde nás překvapilo, kolik je tam zaparkovaných aut. Později jsme zjistili, že prošlapaná stezka nahoru do kopce vede k vodopádu, kam se místní chodí koupat. Koupání jsme ale odložili na první svátek vánoční. Protože nás místní komáři nechtěli nechat v klidu slavit, přesunuli jsme se na nedaleké odpočívadlo. To se tedy stalo naším Vánočním domovem.
Pak už vše probíhalo podle tradic, udělali jsme bramborový salát, upekli rybu - zdravě, bez trojobalu a ozdobili palmu. Ozdoby na stromeček jsme nemohli sehnat, tak jsme využili zbytku balícího papíru. Do vázy jsme natrhali oranžové mečíky, zapálili svíčku, slavnostně se oblékli a otevřeli lahev červeného.
Po večeři jsem si rozkrojila jablko, abych zjistila, jestli budu mít v příštím roce štěstí. Hvězdička tam byla, i když malá. Jura tento vánoční zvyk pojal více exoticky a rozkrojil si papáju. Hvězdička se mu taky objevila a dokonce mnohem větší než mně. Poté jsme se odebrali ke stromečku, zazpívali pár koled a rozbalili dárky, které nám nadělil brazilský Ježíšek.
V podstatě to byly skoro české vánoce, jen tolik štípanců od komárů jsem na Štědrý den ještě neměla...

Máme stromeček! Není to tradiční jedlička, ale místní palmička.

K dokonalé vánoční atmosféře chybí jen padající sníh.

Štědrovečerní tabule.


Hurá, hvězdička!


Není nad české vánoční tradice.

Koupel na Boží hod vánoční. V Čechách z toho tradice asi nebude.

Pao de Acúcar

čtvrtek 22.12.

Dopoledne jsme se šli podívat na další známou atrakci v Riu, na Cukrovou Homoli (Pao de Acúcar). Tentokrát se na kopec nad mořem nejede vláčkem, ale dvoustupňovou lanovkou, která nejprve zastavuje na Morro da Urca (218 m n.m.) a pak teprve jede na Pao de Acúcar (394 m n.m.). Cena za lanovku byla 53 R$ (na české koruny je potřeba násobit deseti až jedenácti), takže nám výlet na Cukrovku poněkud zhořkl... Každopádně výhledy z obou kopců byly úžasné.

Na Cukrovou Homoli vedou i lezecké cesty a z lanovky jsme viděli něco jako feratu, ačkoliv kvalita jistícího ocelového lana zdaleka neodpovídala rakouským standardům. Dokonce tudy lezli v tom vedru i nějací lidi.

Na Morro da Urca jsou hned dva heliporty a zájemci si mohou objednat let vrtulníkem v libovolné délce. Jura celkem vážně uvažoval, že utratí část našich celoživotních úspor a proletí se na této nízkorozpočtové expedici k soše Krista a zpátky za 180 R$. Podotýkám, že let by trval 7 - 8 minut... Pro případné výletníky z řad našich kamarádů upřesňuji, že za 1050 R$ se dá pořídit luxusní hodinový let podél celého zálivu.

Čtvrě Flamengo a Centro.

Copacabana

Kopec Corcovado se sochou Krista.

Pláž ve čtvrti Urca, v pozadí Cukrová homole.

Lanovka z Morro da Urca na Pao de Acúcar. V pozadí Rio jako na dlani.

Přestup na Morro da Urca.

V lanovce s námi jeli i místní svatebčané. Nevěsta měla umělou kytici (asi z půjčovny :-).

Máme auto!!!

čtvrtek 22.12.2012

Tak se to včera konečně povedlo! Opět jsme jeli do přístavu a opět mi agent tvrdil, že dnes to už určitě vyjde. To už tu bylo několikrát, takže jsem byl v klidu. Ale světe div se: vyšlo! Dvě hodiny jsme tam papírovali a vyvstalo jen několik drobných problémů. Jako že do terminálu nesmím vstoupit v kraťasech, ačkoliv jsem tu v nich už dvakrát byl. Ale takové malichernosti už mě nemohli zastavit, takže po poledni jsem slavnostně projel bránou přístavu.

Poněkud mě překvapilo, že auto a jeho obsah nikdo fyzicky nekontroloval. Říkal jsem si, že záležitost s přístavem je hotová a teď si mě vezmou do parády celnící a začne kompletní rozborka vozidla i s patřičným výslechem. Nicméně do auta se nikdo nedíval. V podstatě ani nemohl, protože bylo zevnitř zatlučené a zamčené klíči, které jsmem měl jen já. Navíc jsem minulý týden v přístavu zamknul i přední dveře a pro jistotu jsem jim zabavil klíče, které měli k dispozici. Při výjezdu z přístavu žádná kontrola nebyla a agent jen tvrdil, že clo je OK. Kdo ví jak to vlastně je, ale je jasné, že kdybych ke všem věcem, co jsou v autě, přihodil ještě pytel heroinu a tři Afgánce, tak si toho nikdo nevšimne. Hlavně, že papíry jsou v pořádku...

V průběhu mého byrokratického martiria jsem loudil informace i z české ambasády v Brazílii. Poradili mi jen, abych se obrnil trpělivostí, protože oni dostávali české auta z přístavu čtyřicet dní. Já to zvládl za třináct. Asi si tu otevřu importní agenturu. Už se těším, jak budu všude chodit o hodinu později a všechny termíny odkládat na maňána....

Auto jsme večer zavezli na hlídané parkoviště. Místní zřízenec, nevěříce v mé řidičcké schopnosti, se nabídl, že auto zaparkuje. Měl naši důvěru, protože ten člověk celý den jen parkuje auta. Jaké však bylo naše překvapení, když nejdříve naboural do auta před sebou a pak se řvoucím motorem a zběsile stírajícími stěrači konečně zacouval na parkovací místo. Autu se díky ochrannému rámu nic nestalo, jen chlapík vylezl náležitě zpocený a blekotal, že řídit tohle auto je muy complicado. To víte, tady je všechno comlicado....


Auto stále v přístavu.


Po výjezdu z přístavu. U auta stojí agent, který předvedl svůj životní výkon.

Stačilo jen pár papírů....

Copacabana, horko a žár...

středa 21.12.2011

Dneska jsem si udělala výlet na obě nejznámější pláže v Riu - Ipanemu a Copacabanu. Obě pláže se liší jen vzorem na chodníku, jinak je všechno stejné. Rušná silnice (stylově: Avenida Atlantica), pak stezka pro kola a běžce, chodník, stánečky s občersvením a spousty písku. Po stezce pro cyklisty jezdí spousta lidí a někteří blázni v tom vedru i běhají. Podél pláže jsou rozmístěná cvičící náčiní a brazilští kluci tam nenápadně předvádí turistkám svoje svaly. Po celé pláži jsou rozmístěny beach volejbalové kurty a další hřiště, které slouží kdoví na co. Zbytek obyvatel, co zrovna nesportuje, se válí pod slunečníky. Kupodivu se tam válí i dámy tak černé, že už snad ani tmavší být nemůžou. Asi se chtějí na slunci vybělit...

Obě pláže jsou široké od 20 do cca 100 metrů. Délkou si pláže taky nezadají s běžeckou dráhou, Copacabana je dlouhá jak týden před výplatou (4 km), takže zhruba v polovině jsem vycházku vzdala, oprášila písek a vydala se na nákupy zásob do místního supermercada.


Předvánoční pohoda.

A na pláži Copacabana - hlavně nesplést!!!

Vzor na chodníku na pláži Ipanema.


Sprotovci pod kopcem Pedra Dois Irmaos.

Rozcvička...

Výlet na Hrbáč

úterý 20.12.2011

Dopoledne jsme vyrazili na Hrbáč, respektive Corcovado, jak se tomuto kopci říká. Na něm je známá socha Krista Vykupitele (Cristo Redentor). Ten se však nehrbí, ale stojí vzpřímeně a navíc má již 80 let rozpaženo. Sokolové jistě uznají, že to není jen tak.

Nahoru se jede pralesem nehorázně drahým vláčkem. Cestu nám zpříjemnila pokusem o sambu hudební skupina, která se specializuje na hraní v tomto vláčku... hm, zajímavá obživa. Skupina měla složení ukulele, buben, blíže neurčené množstí chrastítek a poněkud ochraptělého zpěváka (zkuste si přeřvat elektrický vlak, který překonává výškový rozdíl 700 metrů za 20 minut;). Jejich repertoár čítaly tři písničky, víc po cestě vláčkem zahrát nestihnou a dalším turistům stejné skladby nevadí.

Corcovado expres

Nahoře se musí ještě vylézt několik desítek schodů, ale pro líné či nemocné mají i výtahy a eskalátory. Po cestě nahoru pěškobusem se ale člověk už může kochat úžasnými výhledy na celé město. Fakt krásné, moře, ostrůvky, všechny kopce, co jich tu v Riu mají, okolo prales, spousta ptáků, no prostě paráda. Přes davy turistů jsme se nakonec dostali až k soše. Přestože se mi ta socha na obrázcích nikdy moc nelíbila, musím říct, že vypadá fakt impozantně. Působí větší než těch cca 30 metrů, co má bez podstavce a taky vyzařuje jakýsi klid či co, který je v kontrastu s bláznivými turisty fotícími se na tisíc způsobů, obzvlášť patrný.

Odpoledne odjel Jura tradičně do přístavu. Vrátil se asi za 5 hodin, pěšky a jeho výraz nevěštil nic dobrého... Auto bude maňana, chybí nějaký další poplatek...

26 hours "On the Road"

Tak už jsem taky tady!!! Po 26 hodinách na cestě jsem včera v noci dorazila do Jurova oblíbeného hotelu.

Po páteční úspěšné obhajobě doktorátu a decentní oslavě jsem si v sobotu ráno trochu přispala; později se ukázalo, že to nebyl úplně nejlepší nápad, protože sbalit se na kdoví jak dlouhou cest holt chvilku trvá. Každopádně ve 13:20 jsem už odjížděla z deštivého Brna směr Počátky rychlíkem 666 Junák. Po příjezdu domů jsem vyfasovala řízek a krabici čerstvě upečeného vánočního cukroví, takže se mi spalo celkem příjemně.

Budík ale zazvonil už v 1:30 a tím začalo moje cestování. V Počátkách napadlo v noci 5 cm sněhu, takže můj odjezd měl úplně vánoční atmosféru. V pět jsme s taťkou dorazili na Ruzyňské letiště a po šesté hodině jsem odletěla směr Frankfurt, potom přestup na 11-ti hodinový let do Salvadoru. V letadle jsem nejprve cca půl hodiny fascinovaně zírala na obrazovku, kde se promítala pozice našeho letadla a všechny údaje o letu (výška mezi 9500 a 11500 metry, teplota -50°C, rychlost okolo 850 km/h apod.). Přílet do Salvadoru mě nadchl. Teplota 30°C, slunečno, na letišti palmy. Celní odbavení proběhlo v pohodě, ani moje cukroví v tašce je nezajímalo. Jediný zmatek byl v čase, v letadle nám celou dobu tvrdili, že v Brazílii je o 4 hodiny méně, ale ve finále byl časový rozdíl jen 3 hodiny! První dojem z Brazilek: nosí krátké sukně a vysokánské podpatky, na kterých ale bohužel neumí chodit.

Za další 3,5 hodiny, z nichž cca 2 hodiny jsem strávila ve čtyřech různých frontách jsem s místními aerolinkami dorazila do Ria - v letadle bylo tak 15°C a byla jsem ráda, že mám 2 mikiny a bundu. V Riu, kde lilo jako z konve, na mě už čekal Jura a taxíkem jsem dojeli do hotelu - příjezd 3:30 mého času, 0:30 místního času.

Věrka si po příletu do Ria svlékla první dvě vrstvy oblečení.
V dalších dnech přijdou na řadu i zbývající tři - adaptace musí být pozvolná :-)

První dojmy

Moje první dojmy z Ria jsou celkem očekávatelné. Hotýlek je v pohodě, dokonce relativně čistý, ale v trochu horší čtvrti, kam bych se asi sama večer nevydala. V centru to podle mě vypadá jako v každém jiném velkoměstě, spousta aut, lidí, prodejců čehokoliv a z toho vyplývající nepořádek, který ale není nijak neúnosný. Lidi jsou tady opravdu všech barev a druhů, hodně černoši a míšenci s afro-kudrlinkami, ale i běloši, kteří vypadají, že na sluníčku nikdy nebyli.
Většinu dne jsme s Jurou strávili chozením po agenturách a kancelářích - o typický slib, že auto bude maňana jsem taky nebyla ochuzena... tak uvidíme. Portugalština/brazilština je opravdu zvláštní jazyk, pořád jsem si myslela, že oni prostě musí rozumnět španělsky, že je to vlastně taková slovenština pro Čecha, ale vypadá to, že to tak jednoduché nebude. Brazilština je španělština šmrcnutá francouzštinou (např. dobrý den je "bonžír"), ale výslovnost je kromě nosovek podobné spíš nějakému slovanskému jazyku, samé š,č apod. Ještě že existuje Google překladač...
Odpoledne jsme se byli podívat v Metropolitní katedrále Sao Sebastiano. Z venku je to ošklivá betonová pyramida, ale uvnitř to není tak zlé. Čtyři vysoké vitráže jí dodávají dojem kostela, ale na zpívání by to podle mě nebylo, vysokánský strop (75 m) ústící v otevřený kříž na vrchu moc akustice nepřeje.

Uvnitř katedrály

Katedrála se zvonicí

Dnešním večerním plánem je jít brzo spát a zítra brzo vstávat, abychom dopoledne (před tradiční cestou do agentury a pak snad i do přístavu) stihli zjistit, jestli má Kristus ještě pořád rozpaženo.

Věrka

Ostrov Paquetá

Minulý týden, vyčerpán kombinací vedra a natvrdlostí místních úředníků, jsme vyrazil za oddychem na ostrov Paquetá. Je to malý ostrůvek uprostřed zálivu Guanabara, tedy toho, ke kterému Rio de Janiero a město Niteroi tvoří jakousi bránu. Příjemné je, že se dá na ostrov dostat za pár brazilskýr riálů lodí, která tu funguje jako MHD. Za hodinu jsem se tedy ocitl z rušného centra Ria na ostrově, kde ještě do nedávna nejezdila žádná auta a dnes jich je tam tak deset. Pokud se zde zaposloucháte, tak klidně i několik minut neuslyšíte, že by někdo troubil. To se vám v Riu určitě nepodaří.
Na ostrově nic fantastického k vidění není, ale je to příjemné místo s domky připomínající středozemí. Na celém ostrově je hodně zeleně, krásné velké stromy, nějaké ty pláže. Čas zde plyne neuvěřitelně pomalu a tak za dvě a půl hodiny, který dělí připlutí a odplutí lodě, se dá projít skoro celý ostrov a pak ještě v klidu relaxovat ve stínu rozložitého stromu.

Ostrov Paquetá.

Housenkám se tu letos očividně dařilo.

Rio de Janiero při pohledu ze zátoky.

Boj s byroktatickou obludou

Co se týče auta, tak mám v podstatě dvě zprávy. A jak už to bývá, tak jedna je dobrá a druhá ne. Pozitivní je, že auto je v pořádku, respektive ho nikdo v průběhu cesty nevykradl, nebo nějak nepoškodil. Špatnou zprávou je fakt, že je stále v přístavu. Dnes se mi tam (po týdnu nejrůznějšího papírovaní) podařilo prokousat a auto zkontrolovat. Nic tu nejde úplně hladce. Kupříkladu auto je zamčené ve skladu, ke kterému se dnes hodinu hledal klíč. Ten se nakonec nenašel, takže jsem musel donutit jednoho chlapíka, aby dveře vypáčil. Šlo to poměrně lehce. Klíč od auta, který měli k dispozici, jsem jim ale pro jistotu zabavil (zajímavé je, že ani nijak neprotestovali).
Kdy se mi podaří dostat auto z přístavu je stále nejasné. Nikdo není schopen říct, co je ještě potřeba udělat a pokud se něco ráno dohodne, tak odpoledne už to neplatí. Způsob, jakým se tady pracuje, je pro Evropana značně nepochopitelný, o rozklíčování celého úředního procesu ani nemluvě. Jednoznačné je pouze to, že tu nikdo nikam nespěchá a odkládat věci na zítřek je snad národní povinností.
Takže nezbývá, než nepolevovat a věřit v lepší zítřky (portugalsky zítra = amanhã. Podobnost se slovem maňána je čistě náhodná :-).

První zprávy z jižní polokoule

Pomalu se přesouváme do Brazílie. Je to ale takový postupný proces - Věrka přiletí do Ria až 18.12. večer.
Já už tady jsem od rána 8.12. po absolvování trasy Praha - Frankfurt - Salvador (BR) - Rio de Janiero. Celkem to vzalo nějakých 30 hodin a to jsem nechal vzkázat pilotovi, ať na to šlápne.
Co se týče auta, tak loď dorazila 8.12. (dokonce jsem ji viděl v přístavu) a ten den večer prý začala vykládka. Po příletu jsem se hned spojil s agentem a začal roztáčet brazilské byrokratické soukolí, abych auto dostal z přístavu. Ale nejsme v Evropě a tak celý proces potrvá podle střízlivých odhadů asi týden. Navíc mě stávající agent přehodil na jinou agenturu, kde prý sice jsou samí profíci, ale nikdo z nich nemluví jinak než portugalsky. Takže vyjednávání má spíš pantomimickou podobu. Až budu mít celý proces za sebou, tak to zkusím popsat podrobněji.

Teď je víkend, s autem se nic dělat nedá a tak alespoň mapuju Rio. Zatím nasávám místní atmosféru a nápoje a následně napíšu víc. A pokud se dostanu ke kabelu, kterým připojím foťák k počítači, tak přidám i nějakou tu fotku.

Takže zatím Adeus!

Jura

Všechno má své zpoždění

Tak už to na světě chodí, že každý daný termín je již předem odsouzen ke svému zpoždění. K naší smůle však tento jev, narozdíl od banalit typu kvantové fyziky, zatím nebyl řádně vědecky uchopen. Takže namísto jasných vzorců plných konstant se dá pracovat pouze s několika empirickými poučkami, jako že délka zpoždění jaksi souvisí se zeměpisnou polohou jevu a mírou liknavosti účastníků.

Je jisté, že drážďanský autobus je na tom jinak než příměstský vlak v Karáčí.

Ale co teprve termíny globální, čili nadnárodní?

Krásný příklad nabízí naše poslání auta lodí za oceán:

1.10. - Je nutné u něměcké agentury (zastupjící italskou lodní společnost) závazně objednat dopravu. Termín nalodění 25.10., loď má odplout 28.10. a 24.11. má přistát v Riu.

25.10. - Je přistaveno auto do přístavu v Hamburku. Němci deklarují odjezd na 28.10.

28.10. - Italská lodní společnost mění termín odplutí na 30.10.

1.11. - Loď vyplouvá, termín přistání v Riu je posunut na 28.11.

18.11. - Na britských (jiné nefungují) stránkách lodní společnosti je termín přistání v Riu posunut na 7.12. Brazilská kancelář termín potvrzuje, já tedy měním termín odletu.

2.12. - Je na britských (jiné stále nefungují) stránkách posunut termín přistání na 13.12. Brazilská kancelář však trvá na 7.12.

Z výše popsaného vyplývá, že dopídit se správného termínu je mnohdy nemožné a tak nezbývá, než se nechat překvapit. Takže 7.12. odlétám do Ria a nechám se překvapit...

Kapitáne, kam s tou lodí...?

V dnešní době už nemůže mít člověk klidné spaní. Dřív taková paní Kolumbusová zamávala muži v přístavu a šla domů s čistou hlavou, že na rok až na dva bude klid. Ale dnes? V době internetu?

Je tomu skoro 14 dní, co jsem v Hamburku svěřil vozidlo do rukou námořnické chátry. A mohl jsem mít klid. Respektive žít v iluzi, že všechno na světě jde podle plánu. Nebýt internetu. Sžírán strachem o náš majetek jsem zabrouzdal na stránky www.marinetraffic.com. To by člověk neřekl, co všechno na tom internetu je. Můžete sledovat skoro jakoukoli loď, která pluje někde po světě. Vypadá to slibně - v klidu domova sedíte u monitoru a sledujete, jak se nějaký tanker zuřivě kymácí ve vlnách uprostřed korálového útesu. Případně vezmete telefon a podráždíte zoufalého kapitána rázným povelem: "Kormidlo na pravobok!".

Má to své kouzlo, jen nesmí jít o vaši loď. Já do lodního vyhledávače zadal tu "naši" Grande Argentinu. A bylo po klidu. Ta loď nepluje! Ona kotví! Ale kotví ve francouzském Dunkerque! To je pořád trapně blízko Hamburku a navíc to není v seznamu přístavů, které má loď ve svém fárplánu. Že by porucha? Zrádné mořské proudy? Došlo uhlí? Nervozita roste. U mořského ďasa, co teď?!

Už už jsem se chystal poslat kapitánovi hořký e-mail, že je to vzpoura a že pokud nějakého plavčíka exemplárně neoběsí, tak ho nechám vysadit na pustém ostrově. Ale pak jsem si řekl staré dobré arabské "inšaláh" a vypnul počítač. To se to té staré Kolumbusové doma štrikovalo...

Cesta do Hamburku

Tak a čundr začína. No řekněme spíš fáze jedna. Expediční vozidlo je třeba přistavit k lodi plující do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem nechápal nářky dovolenkářů, kteří se jezdí grilovat do Chorvatska, že nemáme moře. Jako naši národní slabinu jsem to pocítil až při konfrontaci s faktem, že loď jde k našemu domu přistavit pouze do vzálenosti nějakých osmi set kilometrů. Bohužel přísloví o Mohamedovi a hoře nemá univerzální platnost a tak nezbývalo než dojet k lodi po své vlastní ose.

Podle (ve své době platného) plánu měla loď vyjet 28.10. a bylo tedy nutné vozidlo přistavit do přístavu nejpozději do 25.10.

Datum odjezdu bylo tedy stanoveno na pondělí 24. října. Víkend před tím horečnatě končily přípravy vozidla, kdy v zoufalém čase bylo nutné jednak dodělat vestavbu a jednak připravit auto na transport lodí. Ve strhujícím finiši se pak pod heslem "co nemám, to nepotřebuju" podařilo natlačit vybavení na cestu do auta. Zbývalo už jen natankovat 120 l benzínu, abych cestou nemarnil čas na benzínce a vyrazil jsem směr Hamburk.

Žádné bloudění cestou nenastalo, takže ani nelituju, že jsem si před odjezdem neprostudoval knihu Cirkus Humberto, ve které je cesta do onoho města prý náležitě popsána. Kolem jedenácté večerní jsem po deseti hodinách jízdy byl na parkovišti před Hamburkem. Po klidném spánku v útrobách kvalitně opevněného vozu jsem ráno v 6:00 vyrazil do města.

Před branami přístavu jsem na přilehlém parkovišti uvedl vozidlo do tzv. transportního stavu. Vyměnil jsem off-roadové kola o rozměru 235/75R15 za okruhové speciály 195/50R15, čímž jsem snížil výšku vozu o 8 cm a tím snížil cenu přepravy o 750 EUR. Všech pět pneumatik (včetně rezervy) jsem pak nasoukal dovnitř a zašrouboval poslední desku kryjící zevnitř boční dveře. Tento manévr bylo nutné provézt zevnitř a ven se proplazit úzkým montážním otvorem. Pak jsem jen opatřil dveře visacími zámky a mohl jsem houknout na kolemjdoucího: "Hej námořníku, kde tu odplouvá škuner do Nového Světa?". Nalodění, respektive přistavení auta na molo, proběhlo až podezřele hladce. Dva papíry, nějaké to razítko a za půl hodiny jsem byl venku z přístavu.

Následoval rychlý přesun do centra, krátký průzkum starého přístavu (včetně ochutnávky místní rybí kuchyně) a v 11:00 už jsem uháněl vlakem směr Berlín. Tam jsem během hodinové pauzi na přestup stihl omrknout Reichstag a Braniborskou bránu a natlačit do sebe pořádnou porci kari-wurstu. Následný přímý spoj Berlín - Brno neměl chybu, takže v deset večer jsem byl v Brně jako na koni.