Čundr de América

Archeologické naleziště Quiriguá

pátek 16. 11. 2012

Po cestě zpátky z Río Dulce na západ Guatemaly jsme si udělali zastávku v archeologickém nalezišti, kde se nachází největší mayské stély na světě. Po cestě jsme museli zastavit na železničním přejezdu, v Gutemale nejezdí vlaky, ale po kolejnicích se dopravovaly trsy banánů z plantáží. U vjezdu k památce jsme zaplatili další nehorázné vstupné (80 Q/os, t.j. 200 Kč) a po chvíli už se prakticky sami procházeli po celém nalezišti.

Stély tu mají vážně veliké, největší měří 8 m a váží 65 tun, ale jinak naleziště oproti honduraskému Copánu hodně zaostává. Stély nemají zdaleka tak propracované reliéfy a na zobrazené vizualizaci jsme se dlouho nemohli zorientovat. Pak nám kdosi řekl, že spousta staveb ještě není odhalená, takže jsme pochopili, že ty dvě hromady hlíny poroslé vegetací je hřiště na pelotu a kdesi v pralese za neprostupnou flórou naleziště ještě pokračuje.

No, aspoň jsme mohli pozorovat místní pestrobarevné ptactvo, které v areálu hnízdí a rádo využívá klidu z nedostatku návštěvníků.

Takhle nějak to tu dřív vypadalo.

Stéla. Pro porovnání pohleďte na dvě turistky standardního (středoevropského) vzrůstu.

Mayská historie byla dosti pohnutá. Podle posledních výzkumů směrem doprava.

Jeden z nejcennějších mayských kamenů. Alespoň podle cen v místních zastavárnách.

Termální vodopád u Lago de Izabal

pátek 16. 11. 2012

Asi 25 km od Río Dulce na východě Guatemaly leží kousek od břehu jezera Izabal termální vodopád. Na liduprázdném parkovišti v lese jsme zaplatili samozvanému průvodci za parkování a odehnali pár děcek křičících ze zvyku: "Un quetzal!". Průvodce nás po vyšlapané cestičce vedl pár stovek metrů podél řeky dál do lesa (jinak bychom samozřejmě zabloudili a zhynuli v řídkém lese bídnou smrtí).

V řece místní dámy praly prádlo a oblečené se rochnily v občasných teplých jezírkách. Za chvilku jsme dorazili k jezírku, kde se mísí teplá voda z vodopádu a studená z řeky. Při převlékání do plavek jsem musela průvodci asi 10x vysvětlit, proč má kousek odejít. Stále se prý bál o naši bezpečnost, sprosťák jeden;)

Po klouzajících kamenech jsme docupitali pod vodopád, kde jsme si užili trochu adrenalinu při zdolávání různých překážek v honbě za teplou sprchou. Asi po hodině jsme se už koupání nabažili a raději utekli před zájezdem Japonců, kteří nám právě hodlali narušit naši soukromou idylku.

Jdeme proti proudu nenápadné říčky.

A tady jej máme - termální vodopád.

Dá se plavat i cca metr pod vodopád - mezi skálou a hladinou jezírka je místy až 30 cm mezera.

Pohled shora.

Domorodci pochopili, že v teplé to líp pouští.

Výlet po Río Dulce do Livingstone a zpět

čtvrtek 15. 11. 2012

Do městečka Río Dulce na východě Gutemaly ležícího v místě, kde řeka Río Dulce (v překladu Sladká řeka) vytéká z jezera Lago de Izabal, jsme dorazili už ve středu. Je to špinavá díra tvořená prakticky jen jednou silnicí, po které v každou denní i noční hodinu projíždějí kolony náklaďáků. Našli jsme si klidnější hotel v části před mostem a vyrazili hledat dopravu do města Livingstone, které leží v ústí řeky Río Dulce do Karibiku. Do Livingstonu se dá dostat pouze lodí, silnice tam nevedou. Hromadné turistické bárky odjíždí 2x denně za nehorázných 200 Quetzalů/os (500 Kč za zpáteční lístek). My si najali chlapíka s člunem za ještě nehoráznějších 1000 Q/4 osoby.

Ráno nás chlapík v hotelu vyzvedl ještě dříve, než jsme se domluvili, asi se bál o svůj výdělek. Vzali jsme benzín v lodní benzínce a vyrazili na tradiční zastávky po cestě do Livingstonu. Nejprve k hradu Castillo San Felipe, který u ústí řeky do jezara Izabal postavili Španělé na ochranu proti anglickým pirátům. Pak jsme projeli kolem ptačího ostrova, kde hnízdí neskutečné množství kormoránů a dalšího ptactva (taky to v jeho okolí adekvátně zapáchá). Další část cesty jsme projeli rychle, foukal vítr a trochu pršelo, takže jsme málem zmrzli. Řidič nás pak zavezl do leknínového jezírka, kde se nám místní děti na kánoích snažily prodat suvenýry v podobě želvích krunýřů, až jsme dorazili k jediné zastávce na cestě, k horkým pramenům.

Vystoupili jsme s tím, že se půjdeme koupat, ale místní průvodci nás začali lákat na jakési jeskyně. Díky tomu, že jsme jeli samostatně, jsme se mohli jít k jeskyním (za 15 Q) podívat. Chvilku jsme šli pralesem a pak navštívili 3 nečekané prostorné jeskyně, z nichž v jedné žijí průhledné krevetky, ve druhé jsme objevili ve stropě zkamenělou kostru jakéhosi prehistorického ještěra a třetí se používá jako sauna, protože leží přímo nad vyvěrajícími horkými prameny. Pro zahřátí jsme pak vlezli i do horkého jezírka, kde se ale moc dlouho kvůli vysoké teplotě zůstat nedalo. Zbytek cesty do Livingstonu vede krásným úzkým kaňonem mezi strmými skalami poroslými hustou tropickou vegetací.

Když jsme dorazili do města, všichni nám doporučovali, kam zajít na typické místní jídlo - jakousi polévku a la co moře dalo. Samozřejmě to bylo nejdražší jídlo v nabídce. Jelikož ale prakticky nic jiného nenabízeli, dali jsme si ho a asi hodinu u něj statečně funěli. Porce pro dřevorubce! Velkou část pak snědl hladový prašivý pes, který se kolem naší restaurace potloukal. Psy tu obecně mají extrémně zanedbané, i přes rybí stravu s vysokým obsahem vitaminu D.

Livingstone je centrem afro-karibské kultury, žijí tu převážně potomci otroků, černoši a míšenci, kteří mluví anglicky nebo svým jazykem "garifuna", který připomíná směs španělštiny, angličtiny a nesrozomutilné hatmatilky. Připomíná to Jamajku, je to úplně jiný svět než nabízí zbytek střední Ameriky. Celá staletí bylo toto místo dost nepřístupné a obyvatelé komunikovali převážně s ostatními "Garifuna" kmeny na pobřeží Karibiku - výsledkem je dost zdegenerovaná populace. Jedinou činností většiny místních lidí je posedávání na kandelábrech a otravování turistů. Kromě jiného místní dámy touží po tom, aby vám mohly zaplést z vlasů copánky - nehledě na to, že třeba ani žádné vlasy nemáte. Tolik žen se o mě a mé vlasy asi nikdy v životě tak usilovně nezajímalo. Nakonec jsem vyměkla a nechala si copánky uvázat. Dáma to stihla za 30 minut a řekla si o 70 Q (cca 180 Kč). Sice jsem vypadala jak lebkounek, ale po následných úpravách se to už celkem dalo - jinak doporučuji, náramně praktické!

Pevnost Castillo de San Felipe de Lara stráží ústí řeky Rio Dulce do jezera Izabal.

Po cestě zastavujeme u ostrůvků s ptactvem.

Hnízdiště kormoránů.

Kondoři si suší peří.

Místní doprava.

Indiánská vesnička na břehu řeky.

Místní sámoška.

Řeka je obklopena hlubokými lesy...

...ve kterých se to hemží podivným hmyzem.

Sestoupit se tu dá i do podzemí.

Na jednom místě vyvěrají horké prameny - příležitost prohřát si kosti.

Více odvážní se vrhají i do vod Río Dulce.

Přístaviště v Livingstonu.

V ulicích Livingstonu...

...se nikam nespěchá...

...a potkáte tu různé dredovaté existence.

Ačkoliv se do Livingstonu dostanete jen po vodě, tak místní MHD jezdí po zemi.

Místní polévka vám napoví, že k vodě to odtud nebude daleko.

Věrka svěřila své kadeře do rukou místní vizážistky.

Věrka a její nový účes ve stylu Garifuna.

Zde ještě účes po úpravě - tzv. pologarifuna.

Semuc Champey

středa 31. 10. - čtvrtek 1. 11. 2012

V Guatemale, asi 2 hodiny jízdy po špatné nezpevněné cestě od města Cobán, leží jedna z nejzajímavějších přírodních atrakcí země s indiánským jménem Semuc Champey (vstup 50 quetzalů/os, t.j. 125 Kč). V Semuc Champey se potkaly hned dva přírodní úkazy. Řeka tady protéká asi 300 metrů dlouhým vápencovým tunelem, taková středoamerická verze moravské Punkvy. Voda vtéká do podzemí v zúženém místě a tvoří velmi dramatické peřeje, vytéká pak mohutným vodopádem.

Druhý přírodní úkaz se vytvořil na tomto 300 metrů dlouhém tunelu. Druhá říčka stékající z hor tady vytvořila soustavu několika desítek krasových bazénků s křišťálově čistou vodou, která podle hloubky mění barvu od světle zelené až po tmavě modrou. Bazénky jsou propojeny malými vodopádky, jsou plné vápencových jeskyněk a ostrůvků. Relativně studená voda přitékající z hor se v bazénkách ohřeje, takže ty se pak stávají cílem mnoha turistů, kteří si užívají koupání v čisťounké a teplé vodě.

Tyto dvě přírodní zajímavosti, navíc obklopené divokou džunglí dělají ze Semuc Champey jedno z nejkrásnějších míst v celé Guatemale. Nejlepší výhled na celý tento úkaz je z vyvýšené vyhlídky, na kterou se vyšplháte vyšlapanou stezkou a po nesmírně kluzkých dřevěných schůdcích. Výhled ale stojí za to, jedině zvrchu člověk totiž ocení monumentálnost celé scenérie.

Na druhém břehu řeky, než leží vstup do Semuc Champey, se nachází se nachází soukromé jeskyně Grutas K'anba (60 Q/os, 150 Kč). Na první ranní prohlídku jsme šli jen my dva a průvodce. Už dopředu jsme byli upozorněni, že si máme vzít jen plavky. Vyfasovali jsme svíčky, které sice vnitřek jeskyně romanticky osvětlovaly, ale světlo bylo tak mizerné, že jsme je brzy zahodili a svítili si už jen čelovkami. Vnitřkem jeskyně protéká jedna z mnoha říček stékajících z džunglí porostlých kopců, takže jsme se brodili, někdy po kontíky, někdy po kolena, několikrát jsme plavali, s čímž měl Jura plavající s foťákem vysoko zdviženým nad hlavu docela problémy, a obdivovali krasové útvary všude kolem nás. Jeskyně nemá moc krápníků, na které jsme zvyklí z Moravského krasu, ale různě barevné útvary vymleté prudkou říčkou taky stojí za fotku.

Asi hodinovou prohlídku jsme zakončili populární jízdou po řece usazení pohodlně ve staré duši z pneumatiky. Na sluníčku jsme se konečně ohřáli, protože Jura, díky naprostému nedostatku podkožního tuku, v jeskyni málem zmrznul.