Salar de Uyuni aneb Sůl! Jaký to nanicovatý nerost!


středa 20. - čtvrtek 21. 6. 2012

Na největší solnou pláň světa o rozloze 12 000 km(2) jsme opět vyrazili vlastním expedičním vozem. Kupodivu to nebylo nijak obtížné. Z městečka Uyuni je to cca 20 km po nepříjemné prašné cestě. Na začátku salaru jsme pak překonali jeden malý solný brod a byli jsme tam, na soli. Hned na okraji se sůl těží, ročně se jí tu vytěží asi 20 000 tun, což je pro obrovský salar jako kapka v moři.

Prakticky uprostřed solné pláně leží ostrov Isla Incahuasi, na kterém rostou zajímavé kaktusy a dokonce tu žijí i nějací ptáci. Jak překvapivé v této pustině! Po asi 50 kilometrové cestě na ostrov jsme jeli po různých solných strukturách. Sůl tvoří menší či větší krystaly tvrdé jako kámen, někde je pláň mokrá a někde sůl vytváří zajímavé obrazce. Večer jsme se u ostrova rozhodli přespat a pozorovali nádherně barevný západ slunce.

Noc byla na naše poměry celkem teplá, bylo asi -5°C a i vítr se utišil, takže se spalo celkem příjemně. Během dne ale teplota zdaleka nestoupala tak rychle, jak jsme zvyklí na normální zemi. Ještě okolo jedenácté teplota nepřekročila bod mrazu. Dopoledne jsme za krásného slunečného počasí vyrazili zpět k civilizaci. Po cestě jsme si prohlédli Ojos del Salar, prameny vody uprostřed soli. Jestli byla voda slaná, nevím, neměli jsme odvahu ji ochutnat.

Hned, jak jsme se vrátili do Uyuni, jsme nechali auto umýt. Přece jen - takhle prosolený podvozek by kovovým částem vozidla moc neprospěl. 

Těžba soli na okraji salaru.

Dělník se teší, jak si dá doma k večeři slanečka.

Palacio de Sal - hotel ze soly. Nemá moc plno, protože se rozneslo, že tam vaří strašně přesolená jídla.

V dálce se rýsuje Cerro Tunupa.


Cerro Tunupa.

Západ slunce nad ostrovem Incahuasi.

Východ slunce na ostrově Incahuasi.

Isla Incahuasi.

Viskače žijí i na ostrově Incahuasi....

....stejně jako tito ptáci.
Auto se vlivem soli stává menším a ještě menším...

...až se dá lehce odcvrnknout.


Všude samá sůl.



Ojos del Salar.

Podvozek auta je řádně nasolen.

Po návratu ze salaru dopřáváme autu pořádnou očistu....

....aby nedopadlo jako vlaky kousek od města Uyuni.



Reserva National "Eduardo Avaroa"

 neděle 17. - středa 20. 6. 2012

V jihozápadním cípu Bolívie na hranici s Chile leží nehostinné místo, které je ale nesmírně populární mezi turisty díky své unikátní přírodě.
Národní rezervace leží v nadmořské výšce nad 4000 metrů v bolivijském Altiplanu. Jsou tu vulkány se zasněženými vrcholky, obrovské pláně bez jediného keříčku, zajímavé sklaní útvary a laguny často obydlené plameňáky. Počasí v těchto nadmořských výškách není právě příznivé, bývá tu mrazivo a extrémně větrno, proto tu mnoho živočichů nežije. Kromě již zmíněných plameňáků jsou tu racci, vikuně (divoká příbuzná domestikované lamy), viskače (podobná králíku), nandu a liška.

My jsme se rozhodli tuto rezervaci navštívit vlastním expedičním vozidlem a ne s klasickou exkurzí turistických operátorů, kteří vozí návštěvníky po rezervaci Land Cruisery. Byla to trochu sázka do loterie, protože sehnat mapu oblasti (no, vlastně jakoukoliv kloudnou mapu Bolívie), je zhola nemožné. Jediné, co nám trochu pomohlo, byla naše GPS, která kupodivu znala i nějaké silnice v tomto zapadlém koutu země.

Po několikahodinové strastiplné cestě po (samozřejmě) nezpevněných prašných silnicích jsme dorazili k hranici rezervace. Zaplatili jsme na bolivijské poměry nehorázně vysoké vstupné (150 BOB/os, tzn. 450 Kč) a mohli se kochat okolní přírodou. Navštívili jsme gejzírové pole Sol de Maňana (Ranní slunce), které leží v nadmořské výšce 4850 m, takže i okolo poledne tam byly - 3°C a foukalo tak strašně, že pára z gejzírů unikala prakticky rovnoběžně se zemí. Ohřáli jsme si ruce v termálním prameni Aguas Termales de Polques. Celí jsme se ale vykoupat neodvážili, představa, že si sundám péřovou bundu a čepici a půjdu se vykoupat do vody o teplotě mírně vychladlé vany, mě vůbec nelákala. Okolní teplota totiž rozhodně vyhřátou koupelnu nepřipomínala.

V rezervaci jsme viděli i poušť pojmenovanou po Salvatoru Dalím. Na světlém písku stálo několik bizardních skalních útvarů, takže to vážně vypadalo jak na Dalího obrazech. V překvapivě dobře vybaveném informačním centru jsme se taky konečně dozvěděli, co je zač ten světle zelený mech tvrdý jako kámen, se kterým jsme se tu už několikrát setkali. Jedná se o rostlinu zvanou Yareta, která vyroste pouhý milimetr za rok! Zní to neskutečně, protože metrové rostliny jsou tu zcela bežné. Yareta byla dříve pro svou velkou výhřevnost používaná jako palivo, dnes se využívá i v medicíně k léčbě diabetu, astmatu či revmatismu.

Kromě přírodních krás ale v parku moc příjemné cestování není. Kvalita silnic je jedním slovem příšerná. Už jsme toho na naší cestě projeli hodně, ale tady jsme několikrát měli vážně na mále. Po cestách se tvoří roleta, která je tady tak široká a vysoká, že naše auto se na ní vždycky roztancuje, jako když kapela spustí "Škoda lásky". Jinde jsou na cestě vyjeté tak hluboké koleje, že málem škrtáme podvozkem. Ostré kameny různých velikostí ležící na silnici už ani nepočítám. V pouštní krajině se cesta často rozdělí na několik rovnoběžných variant, které jsou většinou tak mizerné, že je lepší vjet do pouště a tvořit si variantu vlastní.  Museli jsme také překonat několik brodů, z nichž jeden byl tak hluboký, že při průjezdu voda dosahovala až k předním světlům a trochu vody nateklo i dovnitř. Pár brodů bylo i částečně zamrzlých, takže naše auto si muselo připadat jako ledoborec. Naštěstí náš expediční speciál obstál i v těchto podmínkách.

Počasí nám taky zrovna nepřálo, kromě prvního dne foukal ledový vítr tak silně, že se člověk stojící proti větru nemohl ani nadechnout.  Denní teploty se pohybovaly od -3°C do cca 10°C. Noční pak mezi -5°C až do -12°C. No, ještě že máme v autě topení a pořádné péřové spacáky!








Dalího poušť.


Občas cesty zmizí a tak se jede volně pouští.
Chvílemi máme pocit, že jsme špatně odbočili a ocitli se na Marsu.

Gejzírové pole Sol de Maňana.

Gejzírové pole Sol de Maňana.
Laguna Colorada.

Arbol de Piedra. Tedy kamenný strom.



Správný pozorovatel přírody musí splynout s okolím. Věrka se za pomoci péřové bundy snaží zapadnout mezi Yarety.

Občas se dá zahlédnout viskača...
....která si mumlá pod vousy něco o šílenosti turistů.



Stádo vikuní.

Laguna Colorada


pondělí 18. 6. 2012

Laguna Colorada, neboli "Barevné jezero", leží v národní rezervaci Eduardo Avaroa v jihozápadním cípu Bolívie. Název získala podle své barvy, která hraje všemi odstíny červené díky řase Dunaliella salina, která v těchto nehostinných podmínkách slané vody dokáže žít.

Laguna leží v nadmořské výšce 4278 m, její rozloha je 60 km(2), hloubka jen okolo 45 cm a je obklopena několika vulkány se zasněženými vrcholky. Nejzajímavější není ale ani její barva, ani okolní krajina, ale fakt, že je domovem snad stovek plameňáků tří různých druhů. V období dešťů tu prý hnízdí až 25 000 plameňáků a vyvádí na 5 000 mláďat.

Plameňákům místní nehostinné, chladné a větrné klima kupodivu vyhovuje. Celé dny mají hlavy skloněné do vody a baští vodní organismy svými prapodivnými zobáky. V noci některé části mělké laguny zamrznou, přestože je tu vysoká salinita. Plameňákům to ale nevadí, klidně nechají nohy zamrzlé v ledu a počkají do rána, až voda zase rozmrzne.

Pozorování plameňáků ale není úplně snadné, jsou velmi plašší, a když se k nim člověk přiblíží, odletí pryč. Jen mláďata se nebála a nechala se fotit klidně i z 10 metrů. Biologické pozorování nám kazil pouze fakt, že na břehu laguny byly desítky uhynulých ptáků a vyplavených vajíček. Na informacích jsme se pak dozvěděli, že je to celkem normální úhyn. Mladí či naopak staří ptáci, kteří ještě neumí nebo už nemohou létat, jsou větrem postupně zahnání na okraj laguny a tam zahynou, protože nemají co jíst. Inu, i tohle patří k životu v přírodě!



Cerro Pabellon. A to hned dvakrát!

Boraxová jezírka uvnitř laguny.


Plameňák Jamesům při vzletu.


Nejen plameňáci jsou pány vzdušného prostoru.

Mladý plameňák sleduje svůj pokřivený obraz.

Synchronizované krmení v podání místního růžového septetu.

Okolí laguny je poněkud přesoleno.


Na břehu laguny je spousta uhynulých plameňáků.