neděle 17. - středa 20. 6. 2012
V jihozápadním cípu Bolívie na hranici s Chile leží nehostinné místo, které je ale nesmírně populární mezi turisty díky své unikátní přírodě.
Národní rezervace leží v nadmořské výšce nad 4000 metrů v bolivijském Altiplanu. Jsou tu vulkány se zasněženými vrcholky, obrovské pláně bez jediného keříčku, zajímavé sklaní útvary a laguny často obydlené plameňáky. Počasí v těchto nadmořských výškách není právě příznivé, bývá tu mrazivo a extrémně větrno, proto tu mnoho živočichů nežije. Kromě již zmíněných plameňáků jsou tu racci, vikuně (divoká příbuzná domestikované lamy), viskače (podobná králíku), nandu a liška.
My jsme se rozhodli tuto rezervaci navštívit vlastním expedičním vozidlem a ne s klasickou exkurzí turistických operátorů, kteří vozí návštěvníky po rezervaci Land Cruisery. Byla to trochu sázka do loterie, protože sehnat mapu oblasti (no, vlastně jakoukoliv kloudnou mapu Bolívie), je zhola nemožné. Jediné, co nám trochu pomohlo, byla naše GPS, která kupodivu znala i nějaké silnice v tomto zapadlém koutu země.
Po několikahodinové strastiplné cestě po (samozřejmě) nezpevněných prašných silnicích jsme dorazili k hranici rezervace. Zaplatili jsme na bolivijské poměry nehorázně vysoké vstupné (150 BOB/os, tzn. 450 Kč) a mohli se kochat okolní přírodou. Navštívili jsme gejzírové pole Sol de Maňana (Ranní slunce), které leží v nadmořské výšce 4850 m, takže i okolo poledne tam byly - 3°C a foukalo tak strašně, že pára z gejzírů unikala prakticky rovnoběžně se zemí. Ohřáli jsme si ruce v termálním prameni Aguas Termales de Polques. Celí jsme se ale vykoupat neodvážili, představa, že si sundám péřovou bundu a čepici a půjdu se vykoupat do vody o teplotě mírně vychladlé vany, mě vůbec nelákala. Okolní teplota totiž rozhodně vyhřátou koupelnu nepřipomínala.
V rezervaci jsme viděli i poušť pojmenovanou po Salvatoru Dalím. Na světlém písku stálo několik bizardních skalních útvarů, takže to vážně vypadalo jak na Dalího obrazech. V překvapivě dobře vybaveném informačním centru jsme se taky konečně dozvěděli, co je zač ten světle zelený mech tvrdý jako kámen, se kterým jsme se tu už několikrát setkali. Jedná se o rostlinu zvanou Yareta, která vyroste pouhý milimetr za rok! Zní to neskutečně, protože metrové rostliny jsou tu zcela bežné. Yareta byla dříve pro svou velkou výhřevnost používaná jako palivo, dnes se využívá i v medicíně k léčbě diabetu, astmatu či revmatismu.
Kromě přírodních krás ale v parku moc příjemné cestování není. Kvalita silnic je jedním slovem příšerná. Už jsme toho na naší cestě projeli hodně, ale tady jsme několikrát měli vážně na mále. Po cestách se tvoří roleta, která je tady tak široká a vysoká, že naše auto se na ní vždycky roztancuje, jako když kapela spustí "Škoda lásky". Jinde jsou na cestě vyjeté tak hluboké koleje, že málem škrtáme podvozkem. Ostré kameny různých velikostí ležící na silnici už ani nepočítám. V pouštní krajině se cesta často rozdělí na několik rovnoběžných variant, které jsou většinou tak mizerné, že je lepší vjet do pouště a tvořit si variantu vlastní. Museli jsme také překonat několik brodů, z nichž jeden byl tak hluboký, že při průjezdu voda dosahovala až k předním světlům a trochu vody nateklo i dovnitř. Pár brodů bylo i částečně zamrzlých, takže naše auto si muselo připadat jako ledoborec. Naštěstí náš expediční speciál obstál i v těchto podmínkách.
