Torres del Paine


úterý 13.3. - pátek 16.3.2012

Ze začátku to vypadalo, že slavný chilský národní park Torres del Paine budeme muset kvůli počasí vynechat. V jihochilském Punta Arenas intenzivně pršelo, centrum města bylo zatopené a infrastruktura nefungovala. Ani na další dny na celou oblast nehlásili zlepšení počasí, ale vytrvalý déšť a nízkou oblačnost. Vydali jsme se tedy na sever do Puerto Natales, výchozího městečka pro výpravy do parku s tím, že ověříme počasí a když nebude lépe, jedeme dál opět do Argentiny.

Do Puerto Natales jsme přijeli v pět odpoledne a na informacích se zeptali na počasí - a ejhle! Zítra má být jasno a ve čtvrtek polojasno! Jura okamžitě o 100 % pookřál a prakticky okamžitě jsme se rozjeli směr národní park. K bráně jsme dorazili okolo osmé hodiny, byli jsme tradičně zkásnuti o nehoráznou částku (15 000 chilských pesos; asi 600 Kč za jednoho) a jeli dál na malou vyhlídku, kde jsme přespali. Druhý den jsme vyšlápli na vyhlídku pod 3 pěkné vrcholy s nudnými názvy Torre Sur, Torre Central a Torre Norte (hora jižní, centrální a severní). Na počasí jsme měli štěstí; přestože foukalo, bylo teplo a většinou jasno. Odpoledne, když jsme sešli dolů a chystali se v autě povečeřet, potkali jsme dalšího Brňáka a náramně  pokecali. Nejprve mi bylo divné, že pořád vykládá o světle a o focení a ne o túrách po parku, ale když řekl, že je fotograf Jirka Kolbaba, pochopila jsem to. Zrovna se vracel z Antarktidy a v Torres del Paine byl jen na skok. Pochutnali jsme si na špagetách s mletým masem, které Jirka nazval "českým jídlem" a přejeli na noc do severní části parku k Laguně Azul, kde jsou prý krásné výhledy a taky sprcha zdarma.

V obojím měl Jirka pravdu, sprchu měli a svítání nad lagunou bylo úchvatné, hory měly růžovou barvu a Jura lítal po břehu se stativem jako pominutý. Po cestě parkem jsme pak celé ráno fotili lamy guanako pasoucí se na krásně osvětlené zlatavé trávě na pozadí vrcholků Torres, že jsme ani nestihli ranní katamarán, který nás měl převést do výchozího bodu na další túru. Jeli jsme tedy poledním (opět předraženým) katamaránem (12 000 chilských pesos; asi 480 Kč pro jednoho za půlhodinovou plavbu), který se povážlivě houpal, protože ve čtvrtek bylo krásně jasno, ale opravdu po patagonsku větrno. Po příjezdu na druhý břeh Laga Pehoé jsme vyrazili na 2,5 hodinovou túru do kempu "Italiano". Okolí Laga Pehoé je oblast, která vyhořela na přelomu roku. Všechna tráva shořela, stromy jsou ohořelé, zčernalé, ale stojí, takže příští rok možná znovu obrazí.  Několik budov je viditelně kompletně nově postavených. V celém parku platí přísný zákaz rozdělávání ohňů, protože požáry se tu v silném větru šíří velice rychle. Při letošním požáru shořelo celkem 12 000 ha území, což je 5 % jeho rozlohy, naneštěstí v té prakticky nejfrekventovanější části.

Páteční ráno už bohužel tak optimisticky nevypadalo, zatáhlo se a občas poprchávalo. Přesto jsme se ale vydali na cca tříhodinový výstup na vyhlídku na další část pohoří. Deště ale po cestě, která často vedla rozvodněným potokem, přibývalo, a mraky byly čím dál níž. Když začalo i opět foukat, otočili jsme se a šli zpátky do kempu. Tam se (jako na potvoru) vyjasnilo, ale nahoře se počasí nelepšilo, takže jsme se sbalili a šli zase dolů k jezeru. Plánovaný další výšlap na ledovec Grey jsme kvůli špatné předpovědi počasí odpískali a vrátili se katamaránem k autu. Večer jsme se nezapomněli "spravit" místním lančmítem z konzervy...


Příjezd do parku - počasí zatím nevypadá nijak slavně.

Cestou k Torres údolím kolemRio Ascencio.

Nad věžemi Torres del Paine stále visí mračna. A to jsme zaplatili vstup do parku v plné výši!

Zakrslé stromoví ve vyšších polohách.

Vzrostlé stromoví v nižších polohách.

Večer se zatahuje. Nezbývá než doufat....

...že se do rána vyjasní.

Ranní výhled od Laguny Azul.


Lamy Guanako se vůbec nekochají krásou hor. Raději žvýkají trávu!

Cuernos del Paine.

Monte Almirante Nieto.


Cuernos del Paine.

Pozůstatky prosincového požáru.


Cestou kolem Laga Nordenskjold do Valle del Frances.

Valle del Frances.

Závěr údolí Valle del Frances.

Večer v kempu Italiano. Stylově si dáváme těstoviny.



Tato vzácná fotografie zachycuje dva odvážné cizince z daleké Evropy, kteří i přes vydatný déšť vyrazili obdivovat to, co hor zůstalo viditelné.
Pohled od Laga Sarmiento.

Jiřímu Kolbabovi šmakují naše špagety.




Strážci národního parku v době oběda.



Tierra del Fuego

sobota 3.3. - neděle 11.3.2012

Ohňová země neboli Tierra del Fuego je tvořena jedním velkým ostrovem (Isla Grande) a spoustou malých ostrůvků. Politicky je rozdělena mezi Argentinu a Chile. Tyto dva státy se mezi sebou v minulosti o toto území přeli, pravděpodobně kvůli lodní dopravě, rybolovu a nově i těžbě ropy. Dopadlo to tak, že Argentina nemá na své území přímý přístup; turista musí do Chile, průliv přejede trajektem a po několikahodinové strastiplné cestě po nezpevněné silnici se dostane zpátky do Argentiny. Chilská strana si na hranicích neodpustí veškeré formality, jako prohlídku auta kvůli zakázanému převážení čerstvého masa, ovoce, zeleniny a mléčných výrobků.

Argentinská část Isly Grande je tvořena jednou zpevněnou silnicí - Rutou 3 a několik dalšími nezpevněnými cestami označenými písmenky (RCa - RCj). My jsme na ostrově navštívili oficiální "konec světa", město Ushuaia, které leží na pobřeží kanálu Beagle obklopené horami. Kromě města samotného, jsme dojeli až na konec Ruty 3, která začíná v Buenos Aires, prohlédli si národní park Tierra del Fuego a také zajeli na několik nezpevněných RC cest za místními zajímavostmi.

Ushuaia je kupodivu docela velké město, má 50 000 obyvatel. Je hlavním městem nejen Ohňové země, ale také argentinské části Antarktidy a, světe div se, Malvínských ostrovů, jak se tady říká Falklandům. Tento fakt je neustále zdůrazňován na každé druhé ceduli a být Britským občanem, necítila bych se tu úplně dobře. V přístavu jsme narazili na ceduli, která říká, že britští piráti svou okupací ostrovů neustále porušují zákon, který přece jasně stanovuje, že Malvíny jsou argentinské!!! Přístav Ushuaia se honosí přízviskem Fin del Mundo, neboli Konec Světa. Je to nejjižnější trvale osídlené místo planety, přestože ještě o kousek dál na jihu na malém ostrově leží chilský přístav Puerto Williams, který ale nedosahuje významnosti Ushuaie. Mimo jiné turistické aktivity je Ushuaia i výchozím bodem pro výlety na Antarktidu, které opravdu nejsou nic pro nízkorozpočtové cestovatele. 10-ti denní výlet lodí stojí v přepočtu asi 80 000 Kč, za 14-ti denní si turista zaplatí ještě o  40 000 kč víc, ale dosáhne i jižního polárního kruhu.

Počasí v Ohňové zemi se mění každou hodinu, místní říkají, že během jednoho dne se tu dá zažít čtvero počasí - slunce, vítr, déšť i sníh. My naštěstí zažili jen první tři a opravdu se střídali velice často, což nám ale celkem vyhovovalo. Když pršelo, byli jsme v autě nebo někde v budově, když bylo hezky, vyrazili jsme ven. Denní teploty se pohybovaly okolo 12°C, noční okolo 4°C.


Původní obyvatelé Ohňové země

Ohňovou zemi po tisíciletí před příchodem Evropanů obývalo několik kmenů, nejvýznamější z nich byly  Yámanové a Selknamové.

Yámanové přišli na Ohňovou zemi před 7000 lety, kdy byla ještě součástí pevniny. Před 6500 lety začaly na Ohňové zemi růst lesy a Yámanové si začali ze stromů stavět kanoe. V kanoích brázdili pobřeží a lovili lachtany a občas tučňáky. Jejich potravou byli i kormoráni, které lovili za bouřky tak, že se nepozorovaně přiblížili k jejich hnízdům, lapli nebohého kormorána za krk a praštili s ním o skálu. Dále jedli mušle, jejichž schránky odhazovali na hromady u svého obydlí z větví. Tato smetiště jsou to jediné, co nám po Yámanech do dnešních dnů zbylo. 

Díky tomu, že žili po generace hlavně na vodě, změnila se i jejich fyziologie. Byli malí, mírně přihrbení, měli  krátké nohy a dlouhé ruce. Jejich chůze byla také zvláštní - chodili rozkročeni a došlapovali rovnou na celá  chodidla. Evropani si o nich pak díky tomu mysleli, že jsou slabomyslní. To, co mi přijde nejšílenější je, že v  té zimě, dešti, větru a sněhu chodili většinou nazí, potření vrstvičkou tuku, který je chránil proti chladu. Maximálně si na sebe přehodili pláštěnku z lachtaní kůže... To, že chodili bosí snad ani nemusím připomínat. Jejich nahota měla svůj důvod, jelikož v Ohňové zemi se mění počasí opravdu každou hodinu, domorodci několikrát za den zmokli a pak zase uschli buď na slunci nebo u ohně, který si neustále udržovali jak ve svých chatrčích, tak v kanoích.

Selknamové oproti Yámanům žili ve vnitrozemí a lovili hlavně lamy Guanako. Zatímco Yámanové byli celkem mírumilovní, Selknamové byli bojovní, což se projevilo hlavně po příchodu Evropanů. Evropané Ohňovou zemi rozparcelovali, oplotili a začali chovat ovce. Selknamové ale pokračovali ve svém způsobu života a začali ovce lovit, říkali jim "bílé Guanaky". Milí Evropané tedy začali lovit Selknamy. Za každý pár uší (později za hlavu) dostávali odměnu.

Kromě systematického vyhlazování bojovných Selknamů měli Evropané potřebu domorodce vzdělávat. Založili tedy misie, rozdali Yámanům i Selknamům staré oblečení, ubytovali je v chatkách a učili je farmařit. Kontakt s bělochy byl ale pro domorodou populaci tragický. Žili ve špatných hygienických podmínkách, kosili je evropské nemoci a změna stravy z dostatku masa a zvířecích tuků na pečivo a zeleninu snížila jejich obranyschopnost a odolnost vůči chladu.

Populace Selknamů byla v roce 1886 asi 3500 osob, v roce 1916 jich zbývalo jen 300. Dnešních dnů se nedožil žádný Selknam. Yámanů bylo v polovině 19. století zhruba 3000, v roce 1987 jich zbývalo pouhých 110. Dnes prý ještě žije jedna Yámanka, která mluví původním domorodým jazykem a snaží se ho naučit Yámanské potomky.

Transport vozidla přes Magelansův průliv. Cesta tam byla poklidná.

Většinoví obyvatelé Tiery del Fuego.


Zatímco v severní části je vegetace spíše zakrslá... 

... v jižní části bují rostlinstvo až do podoby hustých lesů.


Husté lesy jižní části Isla Grande.

V takto drsných krajích přežije jen ten, kdo se dokáže divočině dokonale přizpůsobit.

Začíná podzim.

Místní bobři ve volných chvílích staví technicky hodnotné hráze.

Svými tesáky dokáží bobři zkosit i poměrně velkou část lesa...
...avšak dnes se již neobejdou bez obětavé pomoci ekologicky smíšlejících dobrovolníků.
Stavbou hrází vznikají jezírka v nichž odumře stávající les. I raduje se celá bobří rodina.
Lago Fagnano.

Drobná květena.
Nezvykle klidná hladina Laga Yehuin.


Výhled na průliv Beagle a jeho ostražitého strážce.

Tento cizopasník se jmenuje Pan del Indio, tedy indiánský chléb. My dáváme přednost čebínskému kmínovému chlebu,
který tady bohužel není k sehnání.

Zahlédnou se dá i ledňáček.

Všudypřítomné lamy Guanaco.

Tato husa...

...a tato husa jsou symbolem NP Tiera del Fuego. Se zelím a knedlíkem by také vypadali skvěle.

Místní kormorán.